Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2018 sp. zn. 6 To 229/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2018 sp. zn. 6 PP 17/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rubrikovaným usnesením zamítl podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a contrario, § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013 sp. zn. 91 T 4/2013 v trvání čtyř let a šesti měsíců a rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2016 sp. zn. 7 T 35/2016 v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel splnil podmínku pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody spočívající ve vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody a v souladu s § 331 odst. 1 tr. řádu uplynula lhůta šesti měsíců od posledního zamítavého rozhodnutí soudu o žádosti o podmíněné propuštění. Podle soudů však neprokázal polepšení svým chováním a plněním svých povinností a nelze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení městského soudu odporuje výše konkretizovaným ustanovením Ústavy, Listiny a Úmluvy i samotnému smyslu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který podle něj spočívá zejména v motivaci, aby chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, přičemž současně zahrnuje i nástroje pro pokračování procesu resocializace, neboť je spojen se stanovením zkušební doby a samotná hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody snižuje riziko recidivy. Při rozhodování o podmíněném propuštění proto není přiléhavé přihlížet k jeho chování v minulosti.
6. Podle stěžovatele soudy vycházely převážně ze zjištění ohledně dříve spáchané trestné činnosti. Vysoké riziko recidivy a budoucí chování tak nedovodily na základě všestranného a aktuálního hodnocení jeho osobnosti, ale vycházely jen z jeho trestní minulosti zohledněné již ve výše konkretizovaných odsuzujících rozhodnutích a dále z jediného kázeňského trestu, přičemž nevzaly v potaz počet (patnáct) ani časové zařazení kázeňských odměn. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, se stal dne 7. 8. 2015 a stěžovatel tedy po dobu následujících dvou a půl roků pracoval úspěšně na své nápravě.
7. Stěžovatel se též vymezuje proti hodnocení Vazební věznice Praha Pankrác ze dne 3. 4. 2018, v němž jsou obsažena kritická konstatování stran prognózy jeho resocializace.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
10. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 83, čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
11. Ústavní soud se použitím § 88 tr. zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zabýval již dříve [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. slova: "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažená v použitém § 88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
12. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 , ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10 , ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 , ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14 , ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14 , ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 , a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 ). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
13. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť považovaly jeho chování v konkretizovaných obdobích za rozhodující, ačkoli je soudy zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále soudy podle stěžovatele nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.
14. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého právního pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
15. Ústavní soud z odůvodnění napadených usnesení zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.
16. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, oba soudy dospěly k závěru, že výkon trestu odnětí svobody stěžovatelem není dlouhodobě bezproblémový. Soudy se nezpronevěřily zásadě ne bis in idem, připomenuly-li, že stěžovatel se v průběhu výkonu trestu odnětí svobody dopustil přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy fyzicky napadl jiného vězně, přičemž pro daný skutek nyní vykonává uložený trest odnětí svobody. Soudy svůj závěr o nenaplnění předmětné podmínky založily zejména na jemu nepříznivých zjištěních týkajících se osobnosti stěžovatele.
17. Poukázat lze též na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16 , v němž se uvádí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."
18. Ke kritice stěžovatele, že soudy - co do otázky, zda v budoucnu povede řádný život - kladly nepřiměřený důraz na jeho trestní minulost, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14 , ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10 , ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13 , ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 nebo ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12 ).
19. Jak bylo předznačeno, přihlédnutí k odsouzení osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.
20. V nyní posuzované věci soudy nezamítly žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž předestřely argumentaci, kterou lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možno požadovat naprostou jistotu, že odsouzený bude vést řádný život; postačuje, že hrozba páchání další trestné činnosti je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci těchto faktů.
21. Oba soudy vzaly v potaz, že stěžovatel byl v minulosti "již třináctkrát soudně projednáván", opakovaně pro majetkovou a násilnou trestnou činnost (ačkoli na něj měly nápravně působit tresty, soustavně se dopouštěl trestné činnosti), jeho psychologické hodnocení a prognóza resocializace nevyznívají pozitivně, přičemž rizikové faktory představují též jeho vysoké peněžité dluhy, jakož i skutečnost, že nedoložil zajištěné zaměstnání.
22. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je dle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 či usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4006/17 ). Není totiž výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba (srov. nicméně výše uvedený skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen) ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany a zneužije opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti.
23. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, zda bude jednat způsobem požadovaným v § 88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. Do nezávislého rozhodnutí soudů by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou či logickou oporu. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.
24. V nyní řešeném případě Ústavní soud konstatuje, že k stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv nedošlo, a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu