Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Svitka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem AK se sídlem Poštovní 2, 728 95 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012 sp. zn. 10 Co 545/2012 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše ze dne 13. března 2012 sp. zn. 0138 Ex 4020/2011, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012 sp. zn. 10 Co 545/2012 bylo v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II změněno usnesení soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše ze dne 13. března 2012 sp. zn. 0138 Ex 4020/2011 tak, že povinnému MVDr. Rudolfu Skanderovi byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na náhradě nákladů částku 3.258,- Kč (výrok pod bodem I). Povinnému byla dále uložena povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 240,- Kč (výrok pod bodem II).
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudu, že stěžovatel podal exekuční návrh "bezprostředně" po nabytí vykonatelnosti exekučního titulu a neponechal povinnému žádnou možnost, aby si s ním případně dohodl plnění v dodatečné lhůtě. Tento právní názor soudu je podle stěžovatele naprosto nepředvídatelný a jde o zjevný exces z běžné rozhodovací praxe soudních exekutorů a soudů o nákladech exekučního řízení. Samotné důvody, které soud vedly k aplikaci § 150 o. s. ř., jsou prý zcela nepřesvědčivé a zmatečné. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu, že oprávněný nedal povinnému možnost, aby s ním dohodl nad rámec pariční lhůty další lhůtu k plnění.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. II. ÚS 130/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 , sp. zn. IV. ÚS 303/02 , sp. zn. III. ÚS 255/05 , dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu.
Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02 ). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí.
Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05 ). Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ a zda jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. § 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000 ).
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci krajský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč v dané věci přistoupil k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Závěrům krajského soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů, resp. především Krajského soudu v Ostravě, došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu