Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P. B., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 1999, sp. zn. 5 To 20/99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. Nt 118/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999 (Nt 118/98) a spolu s ním též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 1999 (5 To 20/99) a tvrdil, že označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva daná čl. 1, čl. 87 odst. 1 písm. d) úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1, 2, čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; aniž by tato svá tvrzení podrobněji z hlediska ústavní ochrany rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora) zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel usiluje o obnovu pravomocně skončeného trestního řízení (rozsudkem ze dne 26. dubna 1962 sp. zn. 1 T 15/62) a - stručně shrnuto - s odkazem na to, že důkazy získané a provedené v původním řízení trpěly řadou procesních i věcných vad, které je činí procesně nicotné, dovozuje, že jde (ve smyslu podmínek o obnově řízení) o novoty, které jak svou povahou a tak i významem jsou s to původní závěry o pravomocně zjištěné vině zvrátit. Obecné soudy právní konstrukci stěžovatele odmítly, když dospěly k závěru, že "návrh stěžovatele pouze opakuje návrhy na obnovu řízení podané v roce 1975 (soud
Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je vlastně (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů a je ve zcela obecné poloze založeno bez jinak potřebných konkrét na pouhém (apodiktickém) tvrzení, stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z ústavního přezkumu se zcela vymyká jak věcná správnost, tak legalita rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci
Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnými důvody ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo potřebné k důvodům vyloženým v dosavadní judikatuře Ústavního soudu cokoli dodávat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 28. září 1999