Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Josefa Vitouška, zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, Ph.D., advokátem, se sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. listopadu 2024, č. j. 15 Co 293/2024-83, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníka řízení a Věry Havířové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal žalobu proti vedlejší účastnici, kterou se po ní domáhal zaplacení částky 408 614,08 Kč s příslušenstvím. V rámci řízení následně navrhl, aby soud vydal předběžné opatření, které by vedlejší účastnici zakázalo nakládat se zůstatkem na jejím bankovním účtu do výše 550 000 Kč a její bance by zakázalo provést výplatu z tohoto účtu, pokud by tím jeho zůstatek klesl pod 550 000 Kč.
2. Okresní soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. Stěžovatel podle soudu převedl vedlejší účastnici 453 648,16 Kč na základě faktury na přefakturaci realizace fotovoltaické elektrárny. Spis však neobsahuje žádný důkaz, podle něhož by vedlejší účastnice práce provedla nebo peníze vrátila. Vedlejší účastnice je v oddlužení a podle jejího insolvenčního spisu vlastní pouze movité věci v hodnotě 157 864 Kč, má nejméně 23 věřitelů s pohledávkami ve výši 1 867 422,111 Kč a její měsíční příjem z podnikání činí 14 000 Kč. Zůstatek na jejím bankovním účtu značně kolísá, opakovaně klesá pod hodnotu žalované částky a vedlejší účastnice s touto částkou běžně nakládá. Výkon případného vyhovujícího rozhodnutí by proto mohl být ohrožen.
3. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Okresní soud podle krajského soudu opřel své rozhodnutí o insolvenční řízení vedlejší účastnice a pokles zůstatku na jejím účtu pod žalovanou částku. Insolvenční řízení však probíhá již od roku 2019, stěžovatel o něm mohl vědět již při zahájení jejich spolupráce, oddlužení je řádně plněno a nelze z něj dovodit, že by vedlejší účastnice nakládala s penězi nehospodárně či nevhodně. Její účet je podnikatelský, u něhož jsou denní výkyvy zůstatku přirozené. Ačkoli tento zůstatek někdy klesl i pod 10 000 Kč, během několika týdnů vzrostl nad 600 000 Kč. Měsíční obrat na tomto účtu činí několik statisíců korun. Jeho stav proto nevyvolává obavu, že by vedlejší účastnice v budoucnu nedokázala svůj případný závazek vyrovnat. Nařízené opatření navíc není přiměřené, protože zákaz nakládat s částkou přes půl milionu korun by mohl ohrozit schopnost vedlejší účastnice plnit své aktuální podnikatelské závazky.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost. Toto rozhodnutí podle něj porušilo jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
5. Pokud chtěl krajský soud zásadním způsobem měnit skutková zjištění okresního soudu, měl si k tomu vyžádat stanovisko účastníků. Stěžovatel o insolvenčním řízení vedlejší účastnice nevěděl. Krajský soud označil platbu 453 648,16 Kč za běžnou platbu, ačkoli byla podle obsahu faktury k platbě jasně účelově vázaná. Argumentace vedlejší účastnice je vnitřně rozporná, protože uvádí, že neexistuje žádná obava ohledně úhrady žalované částky, a zároveň tvrdí, že ji předběžné opatření uvrhne do platební neschopnosti.
6. Krajský soud nevzal v potaz, že vedlejší účastnice celkem tři měsíce hospodařila bez částky 453 648,16 Kč, ale jakmile ji získala od subdodavatele zpět, údajně ji nutně potřebuje pro svůj provoz. Pro nařízení předběžného opatření stačí pouhá obava z ohrožení výkonu rozhodnutí, což bylo splněno. Účelem odvolacího řízení proti tomuto opatření je pouze přezkoumat existenci této obavy - nikoli rozhodovat o skutkových otázkách a spekulovat o budoucím ekonomickém vývoji vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice může navíc kdykoli po nařízení opatření navrhnout jeho zrušení.
7. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda krajský soud zamítnutím stěžovatelova návrhu na nařízení předběžného opatření neporušil jeho ústavně zaručené právo či svobodu.
8. Posouzení, zda jsou splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření, náleží především obecným soudům. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která by porušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud předesílá, že k přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření přistupuje zdrženlivě. Předběžná opatření jsou totiž pouze dočasná, neupravují práva a povinnosti účastníků s konečnou platností ani nepředurčují výsledek řízení ve věci samé. Ústavní soud proto při přezkumu těchto rozhodnutí zkoumá pouze to, zda má zákonný podklad, zda jej vydal příslušný orgán, zda při tom dodržel zásady řádného soudního řízení a zda jeho rozhodnutí není projevem svévole (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1858/24 , body 18 a 19; III. ÚS 2606/23. bod 17; IV. ÚS 802/19, body 13 až 14).
10. Ústavní soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí zákonný podklad nechybí a že jej vydal příslušný orgán. Tyto závěry ostatně nezpochybňuje ani stěžovatel.
11. Ústavní soud uvádí, že krajský soud nepostupoval protiústavně ani v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti namítá jen to, že si měl soud před vydáním rozhodnutí vyžádat stanovisko účastníků, protože zásadně měnil skutková zjištění okresního soudu. Tato námitka však není opodstatněná.
12. Krajský soud uvedená zjištění neměnil, nijak se vůči nim nevymezil a plně z nich vycházel (výjimkou je jen jeho vymezení se vůči závěru okresního soudu o bydlišti vedlejší účastnice). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že rozhodnutí okresního soudu změnil proto, že podle něj tento soud "rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav" [§ 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu].
13. I kdyby však krajský soud skutková zjištění okresního soudu změnil, není v takovém případě ústavně povinen vyžádat před svým rozhodnutím stanoviska účastníků, ledaže by šlo o rozhodnutí překvapivé. Stěžovatel však měl příležitost se k odvolání vyjádřit, této možnosti využil a musel přitom předpokládat, že krajský soud může rozhodnutí okresního soudu na základě odvolání změnit (viz doručenka na listě 63 a vyjádření na listech 72 až 73 spisu Okresního soudu v Táboře vedeného pod sp. zn. 10 C 262/2024).
14. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu není ani svévolné. Stěžovatel v ústavní stížnosti nezohledňuje omezený test ústavnosti předběžných opatření. Jeho námitky se v naprosté většině míjejí s podstatou věci a s nosnými závěry napadeného rozhodnutí. Ústavní soud k nim proto souhrnně konstatuje, že krajský soud se ve svém rozhodnutí zabýval splněním zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření i námitkami vedlejší účastnice a stěžovatele. Z jeho rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil - v rozhodnutí nejprve popsal nosné závěry, které okresní soud vedly k vydání předběžného opatření (body 1 a 6 rozhodnutí krajského soudu), a následně přesvědčivě odůvodnil, proč podle něj k nařízení předběžného opatření nepostačují (body 6 a 7).
Jeho rozhodnutí není vnitřně rozporné, opírá se o relevantní skutečnosti, zohledňuje i otázku přiměřenosti předběžného opatření a není ani žádným jiným způsobem svévolné. Opačný závěr přitom neopodstatňují ani námitky, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu