Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Hany Vraštilové, zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018 č. j. 20 Cdo 1538/2018-164, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2017 č. j. 28 Co 201/2017-122 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. února 2017 č. j. 38 EXE 703/2016-47, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dexindra s. r. o., sídlem Křižovnická 86/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") výše identifikovaným usnesením k návrhu stěžovatelky jako povinné zastavil exekuci v rozsahu týkajícím se pouze části vymáhaného příslušenství (úroků z prodlení), ve zbývající části však stěžovatelčin návrh zamítl.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením zamítavý výrok usnesení okresního soudu potvrdil.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, protože v něm stěžovatelka neuvedla relevantní údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; tím dovolání "nesplňuje obligatorní náležitosti" stanovené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, převážně zopakovala argumentaci prezentovanou již před obecnými soudy, akcentující v prvé řadě skutečnost, že předmětný exekuční návrh byl vedlejší účastnicí podán těsně před uplynutím desetileté promlčecí lhůty a s tím spojený fakt, že stěžovatelka již neměla k dispozici kvitance potvrzující splacení vymáhaného dluhu. Mimo to stěžovatelka uvádí, že je vdova, má zdravotní problémy a vymáhaný dluh "nezavinila", neboť vznikl bez jejího vědomí jednáním manžela (a když měla v úmyslu dluh uhradit prodejem pekárny, stala se obětí podvodu). Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (body 11 až 13) přípustná není.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť "nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání." Jestliže stěžovatelka v doplnění dovolání uvedla, že splnění předpokladu přípustnosti dovolání by "spočívalo v tom, že shora uvedené právní otázky by měly být dovolacím soudem řešeny jinak než soudem odvolacím", Nejvyšší soud připomněl, že "takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o.
s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. ´má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak´, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o.
s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (...). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla."
8. Citovaným závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, když toliko namítá, že "nesouhlasí s výtkami Nejvyššího soudu, jimiž odůvodnil toto své rozhodnutí".
9. Je tedy namístě závěr, že stěžovatelčino dovolání postrádalo obligatorní část tohoto mimořádného opravného prostředku, což si Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu (na č. l. 154, resp. též na č. l. 158 verte), a proto nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádný z možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v § 237 o. s. ř., nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
10. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením krajského soudu a okresního soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), anebo nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu