Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ditricha, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2017 č. j. 13 To 214/2017-275, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 5. 2017 č. j. 1 T 60/2017-265 rozhodl tak, že podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se věc přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se podle obžaloby měl dopustit stěžovatel, vrací státnímu zástupci k došetření.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k instanční stížnosti státního zástupce ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud z procesních pochybení orgánů činných v trestním řízení nevyvodil odpovídající důsledky. Stěžovatel v této souvislosti obrací pozornost zejména k otázkám nedoručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání svému obhájci a vadného provedení dokazování svědeckými výpověďmi v rámci přípravného řízení.
5. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti usnesení, kterým krajský soud zrušil usnesení okresního soudu (jímž byla trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření), a to s pokynem, aby soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14 , dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 , a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stádia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavně právní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 ).
8. Vzhledem k tomu, že trestní věc stěžovatele krajský soud vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by byla způsobilá sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 , usnesení ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11 , usnesení ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13 , usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14 , usnesení ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1958/16 , a další].
9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí [vycházející zejména z nálezů ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (147/2012 Sb.) a ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 ] se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost neuplatní, přičemž ani stěžovatel neargumentuje ve prospěch opačného úsudku.
10. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná - ať již tvrzená či skutečná - pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
11. Ústavní stížnost proto Ústavní soud jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. O stěžovatelově žádosti o přednostní projednání pak již Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2017
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj