Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené Mgr. Petrem Šmídem, advokátem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 9. 2024, č. j. 1 NZA 1022/2024-55, usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 7. 2024, č. j. 3 VZT 24/2024-4, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 14. 5. 2024, č. j. ZT 29/2024-18, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako účastníků řízení, a F. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policejní orgán zahájil trestní stíhání vedlejšího účastníka (v původním řízení vystupoval jako obviněný) pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě zamítla jeho stížnost proti usnesení jako nedůvodnou. Na základě podnětu k výkonu dohledu podaného vedlejším účastníkem státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky v Jihlavě, vrátila věc okresnímu státnímu zastupitelství se závazným pokynem. Státní zástupce okresního státního zastupitelství následně napadeným usnesením zastavil trestní stíhání vedlejšího účastníka podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
2. Stížnost stěžovatelky (v původním řízení vystupovala jako poškozená) státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
3. K podnětu k výkonu dohledu a podnětu ke zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání stěžovatelky Nejvyšší státní zastupitelství dosavadní postup přezkoumalo a vyrozuměním stěžovatelce sdělilo, že pochybení neshledalo. Ke zrušení usnesení o zastavení nezjistilo žádné důvody.
4. Protiprávního jednání se měl vedlejší účastník dopustit tím, že po předchozí domluvě se stěžovatelkou a jejím synem jim měl prodat svůj osobní automobil za částku 140 000 Kč, ačkoli věděl, že má vážnou poruchu motoru. Tuto skutečnost měl kupujícím vědomě zatajit.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadenými rozhodnutími a vyjádřením orgánů činných v trestní řízení došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Stěžovatelka namítá porušení práva na účinné vyšetřování, neboť i oběti majetkové trestné činnosti mají nárok na efektivní trestní řízení. Domnívá se, že posouzení věci dozorovým státním zástupcem nebylo objektivní a nestranné. Připomíná, že svědci (automechanici a provozovatelé autoopravny) u výslechu uvedli, že automobil měl opakované závady, byly s ním problémy a rozsvěcovala se kontrolka motoru. Vedlejší účastník se opakovaně na svědky s řešením těchto problému obracel. Stěžovatelka cituje tvrzení svědka T. S., se kterým se údajně napadená rozhodnutí a vyjádření nijak nezabývala. Tvrzení svědků podle názoru stěžovatelky vyvrací obranu vedlejšího účastníka. Stěžovatelka se domnívá, že o problémech s automobilem věděl, závadu nevyřešil a zamlčel ji při prodeji. Námitky stěžovatelky však státní zástupci přehlíželi a nijak se s nimi nevypořádali.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že subjektivní stránka přečinu podvodu v podobě úmyslného zavinění nebyla naplněna. Státní zástupci navíc nijak nevysvětlili, z jakého důvodu změnili svůj právní názor ohledně právního posouzení jednání vedlejšího účastníka. Stěžovatelka se domnívá, že měla i legitimní očekávání v postup státních orgánů, který se jí jeví jako nepředvídatelný. Je jí znám případ řešený u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 151/2012, v němž i při způsobení nižší škody byl pachatel pohnán k trestní odpovědnosti a v jejím případě nikoli.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutné vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Dochází k tomu pouze ve výjimečných případech, kdy je s ústavní stížností napadeným rozhodnutím spojen ústavně nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
10. Dále je třeba uvést, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (k tomu více viz např. nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 3006/21 ). Požadavek účinného vyšetřování je však pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku.
Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Na státu tak spočívá povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má být vyšetřování nezávislé a nestranné, důkladné a dostatečné, rychlé a podrobené kontrole veřejnosti. V nyní posuzované věci se stěžovatelka domnívá, že vyšetřování dostatečné a důkladné nebylo, jelikož orgány činné v trestním řízení nevyvinuly adekvátní nasazení a neakceptovaly ani stěžovatelčiny námitky na vyhodnocení provedeného dokazování, což podle ní vedlo k tomu, že skutkový stav (zejména co se týče úmyslného zavinění na straně vedlejšího účastníka) nebyl dostatečným způsobem zjištěn.
11. Po prostudování závěrů okresního, vrchního a Nejvyššího státního zastupitelství dospěl Ústavní soud k názoru, že v tomto ohledu se orgány činné v trestním řízení nedopustily protiústavního excesu a své závěry dostatečně odůvodnily. Orgány činné v trestním řízení provedly odpovídající dokazování, důkazy zhodnotily jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Na základě takto učiněných skutkových zjištění dospěly k závěru, že trestní stíhání vedlejšího účastníka nemá probíhat. Uvedly přitom konkrétní argumenty, proč dané jednání vůbec nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu a oznámený skutek tak není trestným činem.
12. Závěr o naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu je výsledkem komplexního zhodnocení provedeného dokazování a nelze jej postavit na základě jednoho z možných vyznění výpovědi jednoho ze svědků (většina svědků, ale i stěžovatelka a vedlejší účastník se vzájemně znali). Sama stěžovatelka uvádí, že k existenci a řešení vady automobilu je třeba odborných znalostí nikoli laický přístup. Z provedeného dokazování vyplývá, že vedlejší účastník se snažil závadu 15 let starého ojetého vozidla opakovaně řešit v autoopravnách (předložil seznam oprav s doklady), řešil konkrétně i problém s motorem.
Pokud se při následně provedené technické prohlídce zjistily pouze lehké závady a jinak bylo vozidlo shledáno vyhovujícím, orgány činné v trestním řízení nedovodily úmysl vedlejšího účastníka vyvolat omyl poškozených za účelem vylákání finančních prostředků. Poškozená s dalšími rodinnými příslušníky si mohla vozidlo před jeho koupí detailně prohlédnout, projet (čehož využila) či jakkoli jinak prověřit. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka svou argumentací pouze prosazuje vlastní verzi skutkového děje, která však z objektivně provedeného šetření orgánů činných v trestním řízení nevyplývá.
Legitimní očekávání, že se bude trestní řízení ve své počáteční fázi ubírat pouze směrem k prokázání viny bez ohledu na postupně prováděné důkazy, neexistuje. Orgány činné v trestním řízení jsou vázány závazným právním názorem nadřízeného orgánu v hierarchii. Jejich vázanost vyplývá přímo ze zákona a není důvod ji blíže vysvětlovat.
13. Na správnosti závěru orgánů činných v trestním řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje, nemůže nic změnit rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné kauze, která s nyní posuzovanou věcí nesouvisí. Ústavní soud není povolán v tomto řízení k přezkumu zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Na postup orgánů činných v trestním řízení třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy (viz nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 ), případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14 ). Proto také Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 ). V nyní posuzované věci se přitom nejedná o trestný čin, zasahující svojí podstatou právě zmíněná základní práva, nýbrž o trestný čin podvodu, který je řazen mezi hospodářské trestné činy. K tomu je vhodné uvést, že Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 8. 2018, sp. zn. I.
ÚS 3196/12 sice zcela nevyloučil možnost podat ústavní stížnost i v případě porušení majetkových práv poškozeného, nicméně současně zdůraznil princip subsidiarity trestněprávní represe ve vztahu k prostředkům ochrany v civilním řízení. V této souvislosti lze tedy dát za pravdu státnímu zastupitelství, které konstatovalo, že celý spor mohl být řešen cestou občanskoprávní uplatněním nároku z vad předmětu koupě.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že závěry obsažené v napadených rozhodnutích a vyrozumění jsou logicky a dostatečně odůvodněny a nelze v nich spatřovat prvky svévole ani jiného neústavního postupu.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu