Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti NS Invest a. s., sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, zastoupené advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem, sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021 č. j. 32 Cdo 3672/2020-413, rozsudku Městského soudu v Praze dne 19. května 2020 č. j. 35 Co 398/2019-365 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2019 č. j. 7 C 303/2015-330, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základ svobod (dále jen "Úmluva").
2. Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí uvést, že se stěžovatelka žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici z titulu náhrady škody zaplacení částky 493 807 934,57 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobu odůvodnila tak, že jednáním vedlejší účastnice spočívajícím v nečekaném ukončení spolupráce a neposkytnutím financování jejím dceřiným obchodním společnostem NS Retail, s. r. o. a Noris Czech Republic, s. r. o. (dále jen "dceřiné společnosti") na další období, vznikla stěžovatelce škoda v uplatněné výši. Žalobou uplatněná škoda je složena z nároků ve výši 1) 140 000 000 Kč představující zbytečné náklady na dosažení příjmů z podnikání, resp. stěžovatelkou marně vynaložené náklady na revitalizaci dceřiné společnosti Noris Czech Republic, s. r. o., 2) 49 465 220,57 Kč představující škodu vzniklou uzavřením dohody o ručení stěžovatelky za závazky dceřiných společností vůči třetí osobě, 3) 4 125 750 Kč za odmítnutí plnění vedlejší účastnice z bankovní záruky, 4) 10 000 000 Kč představující škodu vzniklou zablokováním finančních prostředků na účtu stěžovatelky u vedlejší účastnice, 5) 213 684 000 Kč představující ztrátu marže v důsledku neprodloužení distribuční smlouvy na léta 2015 - 2019 a 6) 122 532 964 Kč spočívající ve škodě způsobené dceřiné společnosti NS Retail s. r. o. a tím i stěžovatelce.
3. V průběhu soudního jednání dne 4. 9. 2019 obvodní soud poučil stěžovatelku podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby doplnila tvrzení a důkazy, a upozornil ji, že neučiní-li tak, vystavuje se nebezpečí neúspěchu ve věci. Po provedeném dokazování pak obvodní soud žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou.
4. K prvnímu nároku na zaplacení částky 140 000 000 Kč obvodní soud uvedl, že stěžovatelkou požadovaná částka nemá povahu škody, ale jde o pouhé vyčíslení investic, které ani nemají časovou souvislost s jednáním vedeným s vedlejší účastnicí o dalším úvěrovém financování. Stěžovatelkou nastíněná situace navíc v sobě nezahrnuje žádné protiprávní jednání vedlejší účastnice. Nedůvodný byl též druhý nárok plynoucí z ručitelského závazku stěžovatelky, když ani zde podle soudu žádná škoda nevznikla, resp. nebyla stěžovatelkou prokázána.
Požadavek na uzavření dohody o ručení navíc vůbec nevyplýval z požadavků vedlejší účastnice. Ohledně třetího a šestého nároku nebyla podle okresního soudu dána aktivní věcná legitimace stěžovatelky, když škoda mohla pojmově vzniknout toliko dceřiným společnostem. Obvodní soud zdůraznil, že "mateřská i dceřiná společnost jsou právně a majetkově samostatné právní subjekty, přičemž v soukromoprávních závazkových vztazích se neaplikuje široká koncepce podniku jako jediné ekonomické jednotky ... je tak věcí dceřiné společnosti vymáhat odpovědnostní závazky, které má vůči jiným subjektům".
Ke čtvrtému tvrzenému nároku na zaplacení škody ve výši 10 000 000 Kč vzniklé v důsledku zablokování peněžních prostředků na bankovním účtu obvodní soud uvedl, že i v tomto je žaloba nedůvodná, neboť stěžovatelka zřídila ve prospěch vedlejší účastnice zástavní právo k pohledávkám z termínovaného vkladu ve výši této částky a vedlejší účastnice pouze realizovala své právo z něj. Zadržením peněžních prostředků se proto vedlejší účastnice nijak bezdůvodně neobohatila. Ohledně pátého nároku na zaplacení částky 213 684 000 Kč představující údajnou ztrátu marže v důsledku neprodloužení distribuční smlouvy obvodní soud uvedl, že zde stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, navzdory poučení soudu o hrozícím neúspěchu v řízení.
5. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v plném rozsahu potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Obvodní soud podle něj důvodně uzavřel, že stěžovatelka "neuvedla, jaké nasmlouvané závazky nebyla ona a dceřiné společnosti schopni plnit a ke zrušení či omezení jakých závazků mělo dojít, ani jaké závazky měla předtím uzavřeny". Městský soud se dále zabýval zejména námitkou stěžovatelky o porušení předsmluvní odpovědnosti vedlejší účastnice. Shledal ji však nedůvodnou, neboť "povinnost nahradit škodu nastane pouze v případě, že k neuzavření smlouvy došlo v rozporu s očekáváním druhé smluvní strany a v důsledku nepoctivosti smluvní strany, která předmětné očekávání vyvolala". Stěžovatelka však v průběhu řízení před obvodním soudem, ani v odvolacím řízení před městským soudem nikdy neoznačila žádnou konkrétní smlouvu s jednoznačným obsahem, kterou se měla vedlejší účastnice zavázat s ní a jejími dceřinými společnostmi uzavřít, a jejichž neuzavřením mělo dojít k porušení předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka své žalobní tvrzení, že se vedlejší účastnice zavázala k podpisu smluv, ničím nedoložila. Navíc z předložených důkazů vyplynulo, že vedlejší účastnice ve stěžovatelce nikdy nevzbudila "důvodné očekávání v uzavření konkrétní smlouvy, resp. že by účastníci dospěli do takové fáze, že by se uzavření konkrétní smlouvy (smluv) jevilo jako vysoce pravděpodobné".
6. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Ve vztahu k většině vymezených právních otázek totiž stěžovatelka nenapadla všechny rovnocenné právní závěry, na nichž spočívá posouzení rozsudku městského soudu, z nichž každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby. Právní posouzení rozsudku městského soudu totiž podle Nejvyššího soudu nespočívá pouze na závěru, že právní jednání vedlejší účastnice nebylo nepoctivé. Chtěla-li stěžovatelka za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení, bylo nezbytné, aby zpochybnila všechny závěry, na nichž rozsudek městského soudu spočívá. Ve zbytku se podle něj městský soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je podle Nejvyššího soudu patrné, že ten použil právní úpravu občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, nikoliv právní úpravu dřívější, jak tvrdí stěžovatelka. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu, který se podle stěžovatelky nevypořádal s opomenutými důkazy. Prostřednictvím této námitky totiž stěžovatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení bylo rozhodnutí městského soudu založeno. K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přitom přihlédne Nejvyšší soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není případ dovolání stěžovatelky.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje obsah napadených rozhodnutí a namítá, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
8. Argumentace stěžovatelky spočívá zejména na tvrzení, že obchodní jednání mezi ní a vedlejší účastnicí směřovalo k uzavření smluv o financování dceřiných společností, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by toto jednání mělo být vedlejší účastnicí ukončeno - obzvláště, když v případě splacení závazků obchodní společnosti Noris Czech Republic, s. r. o. bylo vedlejší účastnicí opakovaně přislíbeno pokračování spolupráce a navýšení prostředků na financování. Až dne 27. 3. 2014 bylo stěžovatelce e-mailem oznámeno, že předmětné financování nebylo schváleno oddělením risk managementu vedlejší účastnice. V důsledku této skutečnosti, resp. "nepoctivého jednání" vedlejší účastnice nebyla stěžovatelka a její dceřiné společnosti schopny "plnit nasmlouvané závazky, došlo ke zrušení či omezení kontraktů a vyřazení ze seznamu dodavatelů některých řetězců". Stěžovatelka přitom nevěděla a ani nemohla vědět, že by mohlo dojít k neschválení financování oddělením risk managementu vedlejší účastnice, "když vše nasvědčovalo tomu, že uvedené oddělení je do posuzování případu zapojeno".
9. Obvodní soud podle stěžovatelky pochybil, když jí podle § 118a o. s. ř. řádně nepoučil o hrozícím neúspěchu v řízení, resp. když ji pouze poučil, že neunáší břemeno tvrzení, avšak jí již nesdělil, v čem toto neunesení břemene spatřuje, a co konkrétně má stěžovatelka doplnit. Obvodní soud tak postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a jeho rozhodnutí je pro stěžovatelku překvapivé. Procesní pochybení obvodního soudu přitom nenapravil městský soud ani Nejvyšší soud. Stěžovatelka je též přesvědčena, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, když "její tvrzení k nároku byla dostatečná". Dále též namítá existenci opomenutých důkazů, když soudy neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy s tím, že skutkový stav věci byl podle nich již zjištěn dostatečně. Při posouzení věcné legitimace stěžovatelky k některým nárokům pak podle ní soudy nezohlednily specifika projednávané věci, v důsledku čehož jsou jejich rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
10. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu nemůže být celkový přezkum činnosti obecných soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11
(N 74/65 SbNU 41)].
12. Z porovnání ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka v zásadě opakuje argumenty již dříve uplatněné u obecných soudů. Z toho důvodu bylo na místě, aby se Ústavní soud při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti věnoval zejména tomu, zda se soudy s námitkami stěžovatelky vypořádaly, resp. zda napadená rozhodnutí nezatížily takovou vadou, pro kterou by šlo o rozhodnutí protiústavní. Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem není podrobně reprodukovat závěry učiněné obecnými soudy, tím spíše za situace, kdy stěžovatelka má k dispozici právního zástupce, jenž by měl být zajisté schopen pomoci stěžovatelce porozumět obsahu soudních rozhodnutí a pochopit důvody, které soudy vedly k jejich přijetí.
13. Ústavní soud přezkoumal ve světle výše uvedených východisek napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití podústavního práva je záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soudy po provedeném dokazování přesvědčivým způsobem zdůvodnily, proč v daném případě nedošlo k porušení tzv. předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo), resp. k založení odpovědnosti za ukončení předsmluvních jednání. Jelikož ani výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku provedený zejména městským soudem nelze považovat za ústavně neslučitelný, nepřísluší Ústavnímu soudu, aby jeho právní závěry korigoval. Lze konstatovat, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu svou vlastní verzi (fikci) skutkového stavu a očekává, že Ústavní soud na jejím základě dospěje k právnímu závěru odlišnému od toho, který zaujaly obecné soudy.
To však Ústavnímu soudu s ohledem na shora uvedená východiska nepřísluší a tento přístup stěžovatelky nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že ji obvodní soud řádně nepoučil o hrozícím neúspěchu v řízení podle § 118a o. s. ř., resp. že konkrétně neuvedl, v čem spatřuje neunesení důkazního břemene a jaké důkazy má tudíž doplnit. Již z bodu 3 odůvodnění rozsudku obvodního soudu totiž jasně vyplývá, že soud především "vyžadoval doplnění tvrzení k nárokovaným částkám, neboť soudu nebylo zřejmé, z čeho sestávají a jak k nim žalobce dospěl, jaké značné prostředky měl žalobce vynaložit na revitalizaci Noris Czech Republic, s.r.o., o jakou konkrétní ztrátu marže se mělo jednat, jaké nasmlouvané závazky nebyli žalobce a dceřiné společnosti schopni plnit, rovněž soudu nebylo zřejmé, jak uzavřením dohody o ručení měla žalobci vzniknout uvedená škoda".
16. Navzdory námitce stěžovatelky Ústavní soud neshledal v řízení ani existenci opomenutých důkazů, tj. takových důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci nepochybně významné [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17
(N 200/87 SbNU 259) a ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97
(N 76/8 SbNU 231)]. Skutečnost, že obvodní soud některé stěžovatelkou navržené důkazy v konečném důsledku pro jejich nadbytečnost neprovedl, samo o sobě nezakládá důvodnost této námitky. Již z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy totiž v obecné rovině mimo jiné vyplývá, že "vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů" [nález ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95
(N 81/4 SbNU 263)]. Stěžovatelkou navržené důkazy jsou navíc v bodu 15 odůvodnění rozhodnutí podrobně vypočteny, a to včetně důvodu, proč soud k jejich provedení nepřistoupil, resp. proč považuje skutkový stav za spolehlivě zjištěný. Ústavní soud v rozhodnutích obvodního soudu a městského soudu rovněž neshledal žádný aspekt, který by naznačoval svévoli anebo extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením, které by odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
17. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 ). Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom vyplývá jasný zákonný důvod, proč k jeho odmítnutí došlo (viz bod 6 výše). Žádné znaky protiústavnosti (typicky pro absenci odůvodnění či přehnaně formalistický výklad zákona) přitom Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal. Ostatně ani stěžovatelka závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu