Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. srpna 2023 č. j. 14 To 231/2023-47, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 15 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 8. 2023 č. j. 0 PP 153/2023-38 zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Oproti předchozímu zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z roku 2022 (rozhodnutím okresního soudu ze dne 28. 11. 2022 sp. zn. 0 PP 228/2022-32) došlo k nepatrnému posunu v tom, že stěžovatel získal tři odměny za svědomitý, dlouhodobý a pravidelný úklid svěřeného úseku, který provádí tak, aby jej nikdo neviděl. Nadále nerespektuje požadavky zaměstnanců, přičemž udává, že není zvyklý pracovat, nemá rád příkazy a nařízení, nemůže pracovat v přítomnosti jiných osob, což odůvodňuje odlišnou kulturou, protože je členem pravoslavné církve a pochází z Gruzie. Vychovatelka vězeňské služby uvedla, že stěžovatel neplní pokyny udělované ženou, ale s ohledem na jinou kulturu se snaží tuto skutečnost zohledňovat alespoň tak, že mu za nerespektování neukládá kázeňské tresty. Stěžovatel tvrdil, že ze zdravotních důvodů může pracovat maximálně 2-3 hodiny denně.
3. Okresní soud na základě východisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu a provedeného dokazování dospěl k závěru, že u stěžovatele od posledního rozhodnutí nenastaly takové změny, aby mohlo být žádosti vyhověno. Nadále platí, že podle dostupných zjištění stěžovatel je práce schopný, avšak k jeho pracovnímu zařazení nedošlo. Takřka žádný posun nenastal ani ve vztahu k plnění pokynů zaměstnanců vězeňské služby. Okresní soud zdůraznil, že z ničeho nevyplývá, že by příslušnost k pravoslavné církvi a gruzínský původ bránily plnění pracovních úkolů v přítomnosti jiných osob či z důvodu pohlaví osoby, která pokyny uděluje. Zvýšené úsilí při provádění úklidu ani úplná náhrada škody nemohou samostatně vést k vyhovění žádosti. Výkon trestu by se musel svou kvalitou vymykat, přičemž stěžovatel se řídí pouze vlastními pravidly.
4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s posouzením okresního soudu, přičemž zdůraznil, že stěžovatel nemá pracovní návyky, nemá rád příkazy a nařízení, odmítá pracovat v přítomnosti třetích osob a nerespektuje pokyny žen. Dále dodal, že se stěžovatel na území České republiky dlouhodobě dopouštěl sofistikované trestné činnosti, v rámci které jako člen organizované skupiny vykrádal vozidla dopravních služeb. Stěžovatel patrně v minulosti legálně nepracoval, přinejmenším ne na území České republiky, a odmítá pracovat i ve výkonu trestu. V této souvislosti si vynucuje výhody oproti jiným vězňům. Vězeňská služba sice do jisté míry toleruje, že stěžovatel nerespektuje pokyny žen, soud však nemůže ignorovat, že stěžovatel neplní své povinnosti, a to dokonce z důvodu pohlaví pracovníků vězeňské služby, což je neakceptovatelné.
5. Krajský soud uzavřel, že u stěžovatele nedošlo k zásadní změně, výkon trestu na něj neměl významnější pozitivní vliv a nelze hovořit o jeho polepšení ani o předpokladech budoucího vedení řádného života. Minimálním požadavkem je, aby stěžovatel bezvýhradně plnil veškeré své povinnosti, což se neděje.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že splnil podmínku předpokladu budoucího vedení řádného života, neboť by po podmíněném propuštění vycestoval z České republiky do zajištěného bydlení na Ukrajině ke své rodině, kde má již domluvenou i práci. Krajský soud podle něj při posouzení podmínky polepšení dostatečně nepřihlédl k zařazení do I. diferenciační skupiny, aktivitu, za kterou získal kázeňské odměny, ani to, že nebyl kázeňsky trestán a jde o jeho první odsouzení.
7. Krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces a právo na svobodu náboženského vyznání tím, že nezohlednil specifické návyky pramenící z jeho odlišné kultury, které se projevují tak, že není schopen pracovat v přítomnosti jiných osob a dělá mu problém respektovat pokyny od ženy. Ačkoli byl shledán práce schopný, subjektivně pociťuje zdravotní problémy, které mu brání v práci. Úklid svěřeného úseku ale plní řádně. Jestliže mu krajský soud vytýká, že si povinnosti plní podle svých pravidel, namítá, že mu tato skutečnost nikdy nebyla vězeňskou službou kladena k tíži, což vyplývá i z výpovědi vychovatelky.
8. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady k řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho úkolem proto není přezkum běžné zákonnosti a správnosti napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posouzení výhradně toho, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je proto v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Tyto vady zároveň již nelze jiným předvídaným způsobem odstranit [viz např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719)].
10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [viz např. nálezy ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 nebo ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 ]. Jde o mimořádný zákonný institut, na základě kterého má soud možnost, nikoli povinnost, odsouzeného propustit, jestliže shledá, že dosud odpykanou částí trestu odnětí svobody bylo dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti. V takovém případě je další výkon trestu nepotřebný a neodůvodněný.
11. Zákonné podmínky, které musí soud při rozhodování o žádosti odsouzeného posuzovat a které musí být kumulativně splněny, jsou stanoveny v § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Kromě vykonání alespoň poloviny uloženého trestu (první podmínka) je nutné zkoumat osobnost odsouzeného z hlediska jeho polepšení (druhá podmínka), ale i budoucího předpokladu vedení řádného života (třetí podmínka). Ustanovení § 88 odst. 3 trestního zákoníku přidává další tři (fakultativní) podmínky, jde-li o osobu odsouzenou za zločin. U nich se přihlíží také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ).
12. Posouzení uvedených kritérií je zásadně věcí soudcovské úvahy. Rozhodnutí však musí být přesvědčivé a předvídatelné. Svůj závěr o (ne)splnění podmínek pro podmíněné propuštění proto musí soudy přiměřeným způsobem odůvodnit. Odsouzenému má být v odůvodnění zamítnutí jeho žádosti vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým způsobem by měl jednat, aby prokázal skutečné polepšení a aby od něj bylo možné očekávat, že povede řádný život. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat stručný návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny má provést (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ).
13. Splnění druhé a třetí podmínky je objektivně obtížněji zhodnotitelné. Soudy u nich proto rozhodují pouze na základě určité míry pravděpodobnosti a vyslovují prognózu ohledně budoucího života odsouzeného na svobodě v případě předčasného propuštění. Z jejich povahy vyplývá, že je nutné vždy osobu konkrétního odsouzeného hodnotit individuálně.
14. O polepšení může svědčit například účast odsouzeného na vzdělávacích a rozvojových programech, rozezná-li a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k páchání trestné činnosti, pracuje-li, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje-li své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává-li náhled na svoji trestní minulost a lituje upřímně svého jednání nebo neporušuje-li ve výkonu trestu výrazně své povinnosti. Obecně ovšem není vhodné bez dalšího vycházet pouze z počtu získaných kázeňských odměn nebo uložených trestů (viz nález sp. zn. I. ÚS 989/22 ).
15. Vedení řádného života je třeba chápat jako minimální rámec, tedy jako předpoklad nepáchání další trestné činnosti. Soudy při rozhodování o podmíněném propuštění zejména zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěno zaměstnání (nebo jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými atd. Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ).
16. V nyní posuzované věci okresní soud a posléze i krajský soud popsaným východiskům dostály. Na základě dostatečných skutkových zjištění posoudily splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění. Své závěry o tom, že ve výkonu trestu odnětí svobody dosud nedošlo k úplnému polepšení stěžovatele a nebylo možné shledat ani předpoklady budoucího vedení řádného života, stručně, avšak přesvědčivě odůvodnily. Stěžovateli poskytly i jasný návod, jaké konkrétní změny se od něj očekávají, aby bylo možné o podmíněném propuštění uvažovat. Nutno podotknout, že totožných rad se stěžovateli dostalo již v rámci rozhodování o předchozí žádosti. Soudy dospěly k závěru, že účelu trestu dosaženo prozatím nebylo.
17. Žádosti o podmíněné propuštění soudy nevyhověly zejména proto, že si stěžovatel nevytvořil vhodné pracovní návyky, přičemž zdravotní problémy, které by stěžovateli bránily v plnění pracovních povinností, nebyly objektivně zjištěny např. z lékařských záznamů. O jakýchkoli zdravotních omezeních nadto nesvědčil ani způsob a "náročnost" páchání trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen. Tato skutečnost proto vzbuzovala pochybnosti i o tom, že by byl stěžovatel v případě podmíněného propuštění schopen být řádně zaměstnán.
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, podle které krajský soud porušil jeho právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, neboť nezohlednil, že pochází z odlišné gruzínské kultury a je členem pravoslavné církve, a proto nemůže pracovat v přítomnosti jiných osob nebo respektovat pokyny udělované ženami. Již okresní soud poznamenal, že z ničeho nevyplývá, že by gruzínský původ nebo učení pravoslavné církve stěžovateli ukládaly pracovat o samotě či nerespektovat rovné postavení žen ve společnosti. Opět se tedy jedná pouze o subjektivní vnímání a preference stěžovatele.
19. Ústavní soud nadto zdůrazňuje, že podle čl. 1 Listiny jsou všichni lidé svobodní a rovni v důstojnosti a v právech. Nelze akceptovat takový výklad práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, který by jednotlivce opravňoval diskriminovat jinou osobu na základě jejího pohlaví.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou výjimečnou skutečnost, kterou by soudy nezohlednily a která by mohla zásadně změnit náhled na jeho osobnost z hlediska jeho polepšení a předpokladu budoucího vedení řádného života. Takovou skutečnost nezjistil ani Ústavní soud.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1), a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu