Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem Sládkova 351/II, Jindřichův Hradec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007 č. j. 22 Cdo 3567/2006-319 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006 č. j. 7 Co 186/2006-274, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů B., se stěžovatelka zabývá pouze jediným "problémem", a sice popřením skutkového zjištění obou obecných soudů, že rodiče jejího bývalého manžela mu darovali do podnikání v roce 1993 částku 115 000,- Kč, za kterou jmenovaný zakoupil pozemky (parcela č. 3955/6 a parcela č. 3955/7) v katastrálním území Jindřichův Hradec, které z tohoto důvodu nebyly zahrnuty do společného jmění manželů a nebyly tedy ani předmětem jeho vypořádání.
Jak soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí však stěžovatelka nenapadá), tak i soudu odvolacímu stěžovatelka vytýká, že nepostupovaly v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť porušily zásadu volného hodnocení důkazů, pokud hodnotily provedené důkazy "jen" z pohledu verze skutkového děje tak, jak byl dokládán žalovaným V. B., a nikoli s ohledem na stěžovatelkou vytýkané nepřesnosti, zejména v konkrétním časovém určení zmiňovaného daru. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými v průběhu řízení, resp. z nich při žádné v úvahu přicházející interpretaci takové hodnocení nevyplývá. Tento nedostatek v hodnocení důkazů podle názoru stěžovatelky nebyl překlenut ani v písemném vyhotovení odůvodnění obou rozhodnutí, které je prý s ohledem na ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. nekonzistentní a nevěrohodné.
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť jde o lhůtu kogentní.
Stěžovatelka sama tvrdí, že podaná ústavní stížnost je podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu včasná, neboť dodržení výše uvedené lhůty k podání ústavní stížnosti odvozuje od doručení rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 , ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06 , ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 155/06
(dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zřejmé, že dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, jestli dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Naopak v takovém případě nelze, jak to učinila stěžovatelka, uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případě, kdy dovolatelka uplatnila proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, jak to má na mysli ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž přímým a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Bylo-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu". V případě dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" nemá, a proto neplatí (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06 ,
III. ÚS 462/06 ,
III. ÚS 566/05 ,
III. ÚS 10/06 ,
III. ÚS 510/06 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
V projednávané věci dovolací soud v odůvodnění svého usnesení dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že těžiště argumentace dovolatelky spočívá v nesouhlasu se skutkovým závěrem obou obecných soudů, že předmětné pozemky nespadají do SJM. Podle názoru stěžovatelky tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka, jak již konstatoval dovolací soud, sice formálně napadá nesprávnost právního posouzení věci, to však spojuje s jiným zjištěním, než s tím, z něhož vycházely obecné soudy (náležitosti darovací smlouvy).
V rámci druhého dovolacího důvodu stěžovatelka vytýká neprovedení jí navržených důkazů v odvolacím řízení, přičemž ovšem tyto argumenty jsou podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., což v předmětné věci způsobilým dovolacím důvodem rozhodně není. Protože námitky nesprávnosti skutkových zjištění a údajné vady důkazního řízení nebyly shledány v prvním případě "podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.", což by byl jediný způsobilý dovolací důvod v předmětné věci, bylo dovolání správně jako nepřípustné odmítnuto, přičemž se tak nestalo z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Tato šedesátidenní lhůta k podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebyla dodržena.
V ústavní stížnosti není ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, mimo obecně a velmi vágně formulovaného tvrzení, že "byl proveden nespravedlivý proces v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení", stěžovatelkou vytknuto žádné konkrétní pochybení, které by mohlo být podřazeno pod porušení ústavnosti. Ústavní soud pokládá rozhodnutí dovolacího soudu za ústavně konformní a náležitě zdůvodněné.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006 č. j. 7 Co 186/2006-274 jako opožděnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3567/2006-319 jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu