Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou ve věci ústavní stížnosti Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 30 Cdo 2271/2016-606, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 19 Co 332/2015-576 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. dubna 2015, č. j. 64 C 28/2010-517, a proti jinému zásahu České republiky - Ministerstva financí, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a České republiky - Ministerstva financí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud
- konstatoval, že "postupem orgánů veřejné moci, zejména Ministerstva financí, obecných soudů a samotného Ústavního soudu, došlo a nadále dochází k porušování základních práv a svobod stěžovatele zaručených čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1, 5, 7 odst. 2, čl. 10, čl. 11, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, tím, že stát, navzdory pravomocnému rozsudku správního soudu o zavinění státu nezákonným zásahem a rozhodnutí finančních orgánů, nevykonal potřebná nápravná opatření a udržuje stav, kdy stěžovatel fakticky zůstává ve stavu status ex lex, tzn. ve stavu zbavení ústavně zaručených přirozených a základních práv a vyloučen a izolován od společnosti", - zakázal všem orgánům veřejné moci pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod, - zrušil v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí,
- zakázal České republice - Ministerstvu financí, aby pokračovala v zásahu do jeho základních práv a svobod, který byl zahájen postupem orgánů finanční správy v roce 1998, a uložil jí obnovit stav před tímto zásahem restitucí majetku tvořícího majetkovou podstatu jeho podnikání v rozsahu vymezeném v blíže specifikovaných rozhodnutích Finančního úřadu pro Prahu Jižní Město z roku 1998, - není-li to možné, poskytnul peněžitou náhradu odpovídající reálné tržní hodnotě uvedeného majetku, - přikázal orgánům veřejné moci obnovit stav před zásahem.
2. Stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost je reakcí na usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/25
ze dne 20. 6. 2025, kterým byla jeho předchozí ústavní stížnost odmítnuta pro nesplnění procesních předpokladů řízení. Stěžovatel uvádí, že nejde o duplicitní ani opakovanou stížnost ve smyslu procesní nepřípustnosti, ale o stížnost, jejímž předmětem je stále trvající a neukončený zásah, jehož právní důsledky nebyly předchozím řízením ani jinými dostupnými prostředky odstraněny.
3. Stěžovatel tak jako v předchozí ústavní stížnosti opakuje, že postup orgánů finanční správy v roce 1998 byl nezákonný. Nesouhlasí s výsledkem odškodňovacího řízení, z něhož vzešla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Nesouhlasí ani s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu v jeho věcech a tvrdí, že zásah do jeho práv stále trvá, a to již 27 let.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soud se obsahově obdobnými stížnostmi stejného stěžovatele již zabýval, naposledy právě v usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/25
. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že Ústavní soud nemůže stížnost odmítnout jako "opakovanou stížnost ve smyslu procesní nepřípustnosti", neboť překážku věci rozhodnuté tvoří pouze nálezy, nikoli usnesení (§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. To však nic nemění na tom, že argumentace Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 1625/25
stále platí a rozšíření stěžovatelovy argumentace v nově podané ústavní stížnosti nemůže na podstatě věci nic změnit.
7. Proti rozhodnutím orgánu finanční správy z roku 1998 bylo možno se bránit běžným pořadem práva včetně správního soudnictví. Pokud tak stěžovatel v dané době neučinil, nelze nyní důsledky těchto rozhodnutí napadat jako jiný trvající zásah do práv. V opačném případě by byla zcela popřena subsidiarita ústavní stížnosti a povinnost vyčerpat všechny dostupné prostředky nápravy. Jak již uvedl Ústavní soud v usnesení I. ÚS 1165/18, stěžovatel v prvé řadě nedoložil, že by byl proti zmíněným rozhodnutím finančního úřadu ve své době podal odvolání, o kteréžto možnosti v nich byl řádně poučen. Účinky rozhodnutí finančního úřadu nelze za této situace ‚přetavit' v jiný zásah jen proto, že stěžovatel nevyužil možnosti ochrany svých práv, které měl k dispozici.
8. Napadená rozhodnutí obecných soudů v odškodňovacím řízení již byla předmětem ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 399/17
. Je-li řízení před obecnými soudy ukončeno rozhodnutím, nelze daná rozhodnutí opakovaně před Ústavní soudem napadat jako trvající jiný zásah do ústavně zaručených práv, ale pouze jako rozhodnutí, a to ve stanovené lhůtě.
9. Nezbývá tak než zopakovat, že stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (z roku 2016) je podána zjevně po lhůtě dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. V části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 je stížnost nepřípustná pro řádné nevyčerpání dovolání, jak již uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 399/17
[srov. § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní stížností lze napadat "zásah orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených práv. Požaduje-li stěžovatel v petitu, aby Ústavní soud "zakázal České republice - Ministerstvu financí, aby pokračovala v zásahu do jeho základních práv a svobod, který byl zahájen postupem orgánů finanční správy v roce 1998, a uložil jí obnovit stav před tímto zásahem restitucí majetku", směšuje vrchnostenskou povahu rozhodnutí finanční správy z roku 1998 a postavení státu (České republiky) jako strany civilního řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
12. V obou případech však není možno použít zásahovou ústavní stížnost. Proti vrchnostenským aktům orgánů finanční správy se lze bránit ve správním soudnictví (čl. 36 odst. 2 Listiny) a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny) se lze domáhat před civilními soudy, čehož ostatně stěžovatel (byť neúspěšně) využil.
13. V části, v níž stěžovatel požaduje, aby mu Ústavní soud poskytnul "peněžitou náhradu" jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť jde fakticky o požadavek na opětovné zahájení odškodňovacího řízení, ke kterému jsou příslušné civilní soudy.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Daniela Zemanová v. r.
soudkyně zpravodajka