Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025 sp. zn. 61 To 462/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. května 2025 č. j. 0 Nt 8/2025-18, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pro zločin výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Znásilnění se měl dopustit na čtyřleté dívce, kterou hlídal.
3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") bylo dle § 68 odst. 1 za použití § 73b odst. 1 a § 73d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) rozhodnuto, že stěžovatel se z důvodů uvedených v § 67 písm. b, c) trestního řádu bere do vazby a že se nepřijímají nabízené záruky.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnosti proti usnesení obvodního soudu jako nedůvodná.
5. Závěr městského soudu o trvání koluzního vazebního důvodu má stěžovatel za rozporný s tím, že svědci, které měl stěžovatel údajně ovlivňovat, již byli vyslechnuti. I Městské státní zastupitelství v Praze mělo za to, že tento vazební důvod pominul.
6. Pokud jde o vazbu předstižnou, zpochybňuje, že by mohl pokračovat v trestné činnosti proti poškozené, když její matka se stěžovatelem přerušila jakékoliv styky, rozhodně mu ji již nebude dávat na hlídání, stěžovatel se poškozenou nepokoušel žádným způsobem kontaktovat, a rovněž nejsou žádné poznatky o tom, že by se obdobného jednání měl dopustit vůči někomu dalšímu. Co se týče dětské pornografie, k tomuto jednání se již přiznal, spočívalo však pouze v tom, že si ji nechal zasílat na mobilní telefon, přičemž se zavázal, že nadále nebude žádný "chytrý" telefon vůbec používat, což může zaručit i jeho matka.
7. Dle stěžovatele nebyla dostatečně posouzena možnost nahradit předstižnou vazbu jiným opatřením. Takové posouzení bylo přitom namístě provést tím pečlivěji, že vazbu pociťuje zvláště tíživě, jelikož je mu jen 22 let, a je psychicky nedospělý, jak potvrdil znalecký posudek.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04 ).
10. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08
(N 139/50 SbNU 235)].
11. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
12. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11
(N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11
(N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 , body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11
(N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98
(N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10
(N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96
(N 74/6 SbNU 27).
13. V projednávané věci Ústavní soud shledává, že soudy existenci obavy z pokračování v trestné činnosti dostatečně vysvětlily. Dosavadní informace napovídají dlouhodobému závadnému chování stěžovatele, navíc se vzrůstající mírou závažnosti, přičemž stěžovatel i v době, kdy již věděl, že je prověřován pro nakládání s dětskou pornografií, si našel brigádu na hlídání malých dětí, vyhledával s nimi kontakt a měl se vůči poškozené dopustit znásilnění (bod 11 usnesení obvodního soudu). Namítá-li stěžovatel, že poškozenou již nemá příležitost dále hlídat, lze zdůraznit, že obava soudů byla založena především na potřebě zabránit v páchání trestné činnosti vůči dalším dětem.
Ústavní soud neshledává žádné pochybení obecných soudů ani v tom, pokud neshledaly dostatečným příslib stěžovatele, popřípadě jeho matky. K problematice dětské pornografie lze doplnit, že stěžovatel je stíhán nejen jako její pasivní konzument, jak by se zdálo z textu ústavní stížnosti, ale měl ji i aktivně šířit dále (viz bod 3 usnesení obvodního soudu). Ústavní soud má též za ústavně konformní, pokud pro intenzitu rizika z pokračování ve vysoce škodlivém jednání vůči malým dětem byla vyloučena možnost nahrazení vazby jinými prostředky (bod 12 usnesení obvodního soudu).
14.
Odůvodnění předstižné vazby v napadených rozhodnutích nevykazuje znaky libovůle. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
15. Co se týče vazby koluzní, nutno konstatovat, že ze strany městského soudu došlo k pochybení, neboť městský soud ignoroval, že v mezidobí po vydání usnesení obvodního soudu došlo dne 17. 5. 2025 k výslechu dvou klíčových svědků a v návaznosti na to Městské státní zastupitelství v Praze podle § 73b odst. 4 trestního řádu usnesením ze dne 30. 5. 2025 sp. zn. 1 KZV 98/2025 rozhodlo, že pominul důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu. Závěry v usnesení městského soudu o trvání důvodů koluzní vazby jsou tak nesmyslné.
Nicméně Ústavní soud má za to, že toto pochybení městského soudu nedosáhlo ústavněprávní intenzity a nemá být důvodem pro zrušení jeho usnesení, neboť jeho závažnost musel hodnotit ve světle toho, že ve věci bylo shledáno vícero vazebních důvodů zároveň. Neexistence koluzního vazebního důvodu, potažmo vadnost části odůvodnění soudního rozhodnutí jej se týkající, zde nemá mít za následek propuštění stěžovatele na svobodu a výrok rozhodnutí městského soudu zamítající stížnost proti usnesení obvodního soudu je stále dostatečně podložen.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu