Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové, zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, sídlem K Radotínu 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016 č. j. 20 Cdo 731/2016-389, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015 č. j. 28 Co 176/2015-361 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. ledna 2015 č. j. 13 Nc 6341/2007-315, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a společnosti Creatis, a. s., sídlem Jánský vršek 6, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro jejich údajný rozpor s požadavky spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) zamítnut návrh stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce vedené pro vymožení částky 433 205 Kč s příslušenstvím. Tento svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že vedlejší účastnice postoupila pohledávku na společnost Alia Trade, s. r. o. (dále jen "Alia Trade"), která se svého práva nedomáhá, a proto došlo k jejímu promlčení, a že došlo vůči této společnosti k jednostrannému započtení pohledávek. Okresní soud k tomu uvedl, že stejné námitky stěžovatelka uplatnila v předchozím návrhu, který usnesením ze dne 11. 2. 2009 č. j. 13 Nc 6341/2007-46 zamítl, což bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 9. 2013 č. j. 28 Co 117/2012-188. Nejvyšší soud následně dovolání v této věci odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 604/2014-231.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil usnesením napadeným rovněž touto ústavní stížností. Z jeho odůvodnění plyne, že v tomto odvolání jako důvod pro zastavení exekuce stěžovatelka uplatnila nedostatek aktivní legitimace vedlejší účastnice s tím, že ještě před vydáním exekučního titulu [tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 4. 2007 č. j. 6 Cmo 403/2005-271] byla příslušná pohledávka postoupena společnosti Alia Trade na základě smlouvy ze dne 2.
1. 2002, dále pak to, že před skončením konkursu vedlejší účastnice (tehdy úpadce Creatis, a. s., v likvidaci) správkyně konkursní podstaty (tj. Záveská a Brejcha, v. o. s.) předmětnou pohledávku vyloučila z konkursní podstaty (konkursní řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 K 21/2003), že vedlejší účastnice není vlastníkem dané pohledávky, resp. nástupcem správkyně konkursní podstaty (a proto exekučním titulem přiznané právo svědčí toliko jí), a že je tato pohledávka promlčena, neboť Alia Trade nepodala v promlčecí lhůtě návrh na nařízení exekuce, a že se okresní soud nezabýval jejím tvrzením, že dne 14.
4. 2014 učinila jednostranný zápočet svou pohledávkou vůči původní věřitelce Investiční a poštovní bance, a. s. (dále jen "IPB"), adresovaný jak vedlejší účastnici, tak i Alia Trade. Jde-li o námitku spočívající v tom, že vedlejší účastnici nesvědčí právo přiznané exekučním titulem, krajský soud odkázal na své dříve vydané usnesení č. j. 28 Co 117/2012-188 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 604/2014-231, a jde-li o námitku jednostranného započtení, dospěl k závěru, že k němu nemohlo dojít, neboť podle § 529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, daný úkon dlužník musí učinit bez zbytečného dokladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, což stěžovatelka neučinila, neboť k postoupení pohledávky z IPB došlo v roce 1998 a k započtení až v roce 2014.
4. Toto usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že povinností dlužníka není přistoupit k započtení bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno, jak uvedl krajský soud, ale v době, kdy je mu postoupení oznámeno či prokázáno, resp. kdy se vůči němu stane účinným, je jeho povinností bez zbytečného odkladu oznámit postupníkovi existenci pohledávky způsobilé k započtení vůči postupiteli.
Jestliže však k postoupení pohledávky z IPB na vedlejší účastnici došlo na základě postupní smlouvy uzavřené dne 16. 8. 1998 a stěžovatelka v oznámení ze dne 14. 4. 2014 informovala vedlejší účastnici o existenci své pohledávky vůči IPB s tím, že provedla úkon směřující k zápočtu pohledávek, takové započtení přípustné nebylo, a nemohlo tedy dojít k zániku vykonávané pohledávky. Ostatní námitky neshledal důvodnými s tím, že o nich rozhodl svým již zmíněným usnesením č. j. 30 Cdo 604/2014-231, dle něhož k přechodu práva nebo povinnosti podle § 256 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.
s. ř.") lze přihlédnout, jestliže k němu došlo až po vydání vykonávaného rozhodnutí; pokud se tak stalo v průběhu nalézacího řízení, jde o procesní vadu, kterou nelze v exekučním řízení napravit, a že je-li osoba, které byla exekučním titulem přisouzena pohledávka, totožná s osobou oprávněného, pochybnosti o její aktivní legitimaci nevznikají.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že se obecné soudy nijak nevypořádaly se skutečností, že po zahájení exekučního řízení došlo ke skončení konkursu na majetek vedlejší účastnice (tehdy úpadce společnosti Creatis, a. s., v likvidaci), avšak předtím byla exekučně vymáhaná pohledávka vyloučena ze soupisu konkursní podstaty úpadce, přičemž tato skutečnost prý měla nepochybně vliv na změnu věcné legitimace vedlejší účastnice, resp. že odvolací soud i dovolací soud nesprávně posoudily otázku přechodu oprávnění vymáhat v exekuci pohledávku, která byla v nalézacím řízení přisouzena správkyni konkursní podstaty, která tuto pohledávku vymáhala nikoliv z titulu vlastnictví, ale z titulu jejího sepsání do soupisu konkursní podstaty. Oprávnění správkyně vymáhat pohledávku mělo oporu v ustanovení § 18 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), které v důsledku vyloučení pohledávky z konkursní podstaty zaniklo (§ 27 odst. 6 citovaného zákona). Nelze proto tvrdit, že právním nástupcem správkyně konkursní podstaty je úpadce, jak uvedl odvolací soud; po skončení konkursu přechází na původního úpadce pouze právo k jeho majetku, avšak pohledávka vymáhaná v exekuci nebyla jeho majetkem od 2. 1. 2002, kdy ji vedlejší účastnice postoupila na společnost Alia Trade. Na tuto skutečnost v exekučním řízení poukazovala, obecné soudy se s ní však nevypořádaly, ač měla zásadní význam z hlediska podmínek pro vedení exekučního řízení.
6. Dále stěžovatelka upozornila, že z obsahu nalézacího spisu je zřejmé, že má k dispozici listinné důkazy, dle nichž vedlejší účastnici informovala o existenci své pohledávky vůči IPB bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo oznámeno postoupení pohledávky. O její existenci musela být informována i vedlejší účastnice ředitelkou oblastní pobočky IPB, když na její žádost zpracovala "Potvrzení o výši pohledávky" ze dne 3. 3. 2000. To vedlejší účastnice založila do spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 Cm 409/97. Podmínka pro provedení zápočtu pohledávek podle § 529 odst. 2 občanského zákoníku tak byla splněna, a pokud by Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil z důvodu nesprávného posouzení otázky započtení pohledávek, mohla dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.
7. S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami, a to v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., což zakládá nepřezkoumatelnost napadených soudních rozhodnutí a rozpor s požadavky spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně jen na nález ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 207/11 (N 115/61 SbNU 689)] s tím, že mezi základní principy právního státu patří vyloučení libovůle při rozhodování soudu, přičemž porušení práva na spravedlivý proces může zakládat, jestliže v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, které v řízení vyšly najevo, tím spíše, pokud byly účastníky řízení namítány, ale obecný soud je nezhodnotil ani dostatečným způsobem neodůvodnil jejich irelevanci.
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům a vedlejší účastnici k vyjádření.
9. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručené právo stěžovatelky neporušil, a doplnil, že takovým podkladem pro daný závěr ani není ničím nepodložená argumentace ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů. Pokud jde o právní závěry týkající se výkladu hmotného práva, Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
10. Krajský soud sdělil, že se všemi stěžovatelkou uplatněnými námitkami zabýval, a protože stejnou námitku nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice řešil ve svém usnesení č. j. 28 Co 117/2012-188, na svou argumentaci v něm obsaženou odkázal.
11. Okresní soud pouze odkázal na argumentaci soudů všech stupňů a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
12. Vedlejší účastnice odmítla tvrzení stěžovatelky, že předmětná pohledávka byla vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, jako zcela nepravdivé, přičemž poukázala na průběh konkursního řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 K 21/2003, resp. na konkrétní úkony správkyně konkursní podstaty, z nichž má plynout opak, a které bylo ukončeno zrušením konkursu z důvodu, že jeho předpoklady nebyly splněny, přičemž upozornila, že z této skutečnosti vycházel i krajský soud v usnesení č. j. 28 Co 117/2012-188 (jež bylo potvrzeno usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 604/2014-231). Dále vyslovila názor, že stěžovatelka účelově konstruuje problém v aktivní legitimaci s argumentací, že pohledávka byla přisouzena správkyni konkursní podstaty (vedlejší účastnice), zcela však přehlíží, že žalobu na zaplacení podala její právní předchůdkyně (IPB) a že ona v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 409/97 pokračovala. Po prohlášení konkursu na její majetek byla k vymáhání pohledávky oprávněna správkyně konkursní podstaty, která tak vystupovala namísto ní. Z těchto důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, příp. odmítl, shledá-li ji nepřípustnou.
13. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelka uvedla, že z vyjádření vedlejší účastnice plyne, že si ani ona není jista, kdo je právním nástupcem správkyně Creatis, a. s., v likvidaci, a dále poukázala na to, že vedlejší účastnice podala u krajského soudu insolvenční návrh, ve kterém se domáhala uspokojení totožné pohledávky, takže soudy v daném řízení (vedeném pod sp. zn. KSPH 36 INS 8444/2010) musely řešit otázku přechodu práv, přičemž vrchní soud v usnesení ze dne 9. 6. 2011 č. j. 1 VSPH 113/2011-A-41 aktivní legitimaci vedlejší účastnice k podání insolvenčního návrhu shledal s odkazem na ustanovení § 530 občanského zákoníku, a nikoliv tedy z toho důvodu, že by na vedlejší účastnici přešla práva z rozsudku vrchního soudu ze dne 3. 4. 2007 sp. zn. 6 Cmo 403/2005. V insolvenčním řízení (vedeném u krajského soudu pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012) pak stěžovatelka dle svých slov doložila, že zmocnění k vymáhání, vtělené do postupní smlouvy ze dne 2. 1. 2002, zaniklo splněním rozvazovací podmínky, a proto vedlejší účastnice není oprávněna pro postupníka (Alia Trade) předmětnou pohledávku vymáhat. S ohledem na to vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížnost je důvodná, neboť exekuční soud nesprávně posoudil otázku přechodu práv z exekučního titulu, který je právně vadný a tuto procesní vadu nelze v exekuci napravit [v této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2889/12 (N 158/74 SbNU 357)].
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
15. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu musí vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že se obecné soudy nezabývaly tím, že v exekuci vymáhaná pohledávka byla před zrušením konkursu na majetek vedlejší účastnice (tehdy úpadce Creatis, a. s., v likvidaci) vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, což prý v rámci podaného návrhu na zastavení exekuce doložila, a že v exekuci vymáhaná pohledávka nebyla od 2. 1. 2002 majetkem vedlejší účastnice, neboť ta ji postoupila společnosti Alia Trade. Ústavní soud však v tomto ohledu stěžovatelce přisvědčit nemohl.
Jak totiž patrno z napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy se otázkou aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice opakovaně zabývaly; vyšly z toho, že tato legitimace plyne z exekučního titulu, a současně odmítly stěžovatelčin poukaz, že vedlejší účastnice předtím postoupila svou pohledávku, jež je nyní exekučně vymáhána, na společnost Alia Trade. Tento právní názor vychází z ustálené judikatury (viz také stěžovatelkou zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 2889/12 ), přičemž Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od ní jakkoliv odchylovat.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti současně argumentovala tím, že exekuční titul svědčí konkursní správkyni, nikoliv vedlejší účastnici, což má být z hlediska aktivní věcné legitimace významné z toho důvodu, že konkursní správkyně předmětnou pohledávku nevymáhala z titulu vlastnictví, ale "jen" z titulu jejího sepsání do soupisu konkursní podstaty, přičemž se (ve své replice) odvolala na úvahy obsažené v usnesení vrchního soudu č. j. 1 VSPH 113/2011-A-41, kde se konstatuje, že za procesním úspěchem správkyně v nalézacím řízení stálo speciální ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (§ 18), které jí po dobu trvání účinků zápisu předmětné pohledávky do konkursní podstaty přiznává výlučnou dispozici s ní.
Ústavní soud však neshledal důvod, proč by výše uvedené závěry obecných soudů nemohly z hlediska ústavnosti obstát. V exekvovaném rozsudku vrchní soud neřešil otázku, komu svědčilo právo k předmětné pohledávce (tedy kdo byl nositelem hmotného práva), tedy zda vedlejší účastnici či Alia Trade, s odůvodněním, že aktivní věcná legitimace konkursní správkyně plyne ze zápisu pohledávky do soupisu konkursní podstaty. Tato otázka pak byla předmětem řízení o vylučovací žalobě, kterou Alia Trade podala proti správkyni konkursní podstaty, nicméně řízení o ní bylo, jak stěžovatelka uvedla, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10.
2. 2008 č. j. 58 Cm 11/2004-348, zastaveno, takže otázka, zda tato pohledávka byla pojata do podstaty oprávněně (a z jakého titulu), nakonec vyřešena nebyla, resp. za daného stavu nutno vycházet z toho, že se tak stalo oprávněně (srov. § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Stěžovatelka sice namítla, že předmětná pohledávka byla ze soupisu konkursní podstaty vyloučena, k tomu však nedošlo, resp. existence takového úkonu v exekučním řízení prokázána nebyla, ostatně ani z exekučního spisu neplyne, že by správkyně konkursní podstaty po zastavení řízení o vylučovací žalobě ukončila exekuční vymáhání pohledávky.
Nejpozději zrušením konkursu dne 10. 9. 2009 pak přešlo oprávnění správkyně konkursní podstaty nakládat s majetkem konkursní podstaty zpět na vedlejší účastnici, přičemž platnost a účinnost dosud učiněných úkonů zůstala zachována [§ 14 odst. 1 písm. a), § 45 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání]. Není také bez významu, že nakonec i zmíněný vrchní soud jako insolvenční soud dospěl k pozitivnímu závěru stran aktivní legitimace vedlejší účastnice, byť s poukazem na ustanovení § 530 občanského zákoníku, a tudíž co do výsledku není mezi obecnými soudy v exekučním a insolvenčním řízení rozporu.
19. Podstatné je, že stěžovatelce bylo exekučním titulem uloženo uhradit správkyni konkursní podstaty ve stanovené lhůtě předmětnou pohledávku, což stěžovatelka neučinila, přičemž otázka, zda byla věc zapsána do konkursní podstaty oprávněně anebo právo k pohledávce svědčilo společnosti Alia Trade (a správkyně konkursní podstaty byla povinna této společnosti eventuálně vymožené plnění vydat), by se jí - pokud by svou povinnost řádně splnila - nijak netýkala, nakonec ani o tom, že by toto právo svědčilo společnosti Alia Trade, ze strany obecných soudů rozhodnuto nebylo. Ústavní soud tak nevidí důvod, proč by vedlejší účastnice nemohla těžit z exekučního titulu, jestliže z něho plynoucí povinnost stěžovatelky uhradit danou pohledávku existuje a s ní korespondující právo je (exekučně či v insolvenčním řízení) vymáháno pouze vedlejší účastnicí.
20. Dále stěžovatelka namítla, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením, když v souladu s ustanovením § 529 odst. 2 občanského zákoníku bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo oznámeno postoupení pohledávky, informovala vedlejší účastnici o existenci své pohledávky za IPB, a v této souvislosti uvedla, že z obsahu nalézacího spisu plyne, že má (stěžovatelka) k dispozici listinné důkazy, které to prokazují. Jak plyne z napadeného usnesení krajského a Nejvyššího soudu, k postoupení exekučně vymáhané pohledávky došlo již 16.
8. 1998, o čemž stěžovatelka věděla, a o existenci své pohledávky vůči IPB (jako postupitele) stěžovatelka informovala vedlejší účastnici (jako postupníka) až dne 14. 4. 2014, takže podmínky pro zápočet podle citovaného ustanovení splněny nebyly. Stěžovatelka uvedené skutečnosti v ústavní stížnosti v podstatě nezpochybnila, neboť neuvedla, v jakém (jiném) okamžiku zmíněné oznámení (ona sama) učinila, natož aby k tomu nějaký konkrétní důkaz označila. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelkou zmíněné "Potvrzení o výši pohledávky", které měla zpracovat ředitelka oblastní pobočky IPB, a vedlejší účastnice pak založit do spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 Cm 409/97, neboť tato listina byla vyhotovena, jak stěžovatelka uvádí, až dne 3.
3. 2000. Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit se stěžovatelčiným tvrzením, že pokud by Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení krajského soudu, jenž vycházel z chybného právního názoru o podmínkách započtení, zrušil, mohla by dosáhnout příznivějšího rozhodnutí.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu