Postup soudů, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných procesních práv. Nutno jej proto považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K přípustnosti dovolání vyplývající z výroku odvolacího soudu
Ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku, přičemž z ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. plyne, že pouze tuto část rozhodnutí lze považovat za závaznou. Je to tedy pouze výroková část rozsudku, která obsahuje vymezení hmotných, popřípadě procesních práv účastníků řízení. Funkcí odůvodnění je pak, jak upravuje § 157 odst. 2, 3 o. s. ř., rekapitulace řízení, rozbor skutečností, které považuje soud za prokázány a které nikoli, hodnocení vykonaných důkazů, vypořádání se s důkazními návrhy účastníků, jakož i přesvědčivé podání právního posouzení věci.
Bylo by v rozporu s účelem a smyslem výroku a odůvodněním rozsudku, pokud by uvedená ustanovení občanského soudního řádu byla interpretována v tom smyslu, že určité právo, případně povinnost mohou být založeny rozsudkem v jeho výrokové části, přičemž jejich rozsah může být vymezen odůvodněním; v posuzované věci i bez jakéhokoli poukazu na skutečnost, že argumenty ve prospěch připuštění dovolání mají být chápány zároveň ve smyslu vymezení rozsahu důvodů tohoto dovolání.
Postup soudů, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných procesních práv. Je nutno jej proto považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení principů spravedlivého procesu Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, zrušil.
Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro posuzování právnosti rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip subsidiarity, obsažený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, spočívá v odlišném názoru na interpretaci a aplikaci předpisů restitučního charakteru, zejména pojmu tísně a poučovací povinnosti soudů podle ustanovení § 5 o. s. ř. Nálezem, zrušujícím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, Ústavní soud vytváří procesní možnost, aby se s uvedenou argumentací v řízení o dovolání vypořádal Nejvyšší soud, jenž soustavu obecných soudů završuje. Z uvedeného důvodu byl návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl po ústním jednání dne
20. února 1997 ve věci ústavní stížnosti Ing. E. P. a H. V. proti
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon
242/96, kterým se zamítá dovolání, a dále proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co
752/93, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti
rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp.
zn. 5 C 108/92, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci,
t a k t o :
1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn.
3 Cdon 242/96, se z r u š u j e .
2. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, a rozsudku Okresního
soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, se
o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
září 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatelky domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, jakož i rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne
1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92. Napadenými rozhodnutími se
cítí být dotčeny na svých základních právech a svobodách,
vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Ze spisu sp. zn. 5 C 108/92, jež si Ústavní soud vyžádal od
Okresního soudu v Náchodě, bylo zjištěno následující:
Stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání
přesně určené nemovitosti s poukazem na restituční důvod, obsažený
v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Okresní soud v Náchodě žalobu stěžovatelek
zamítl s tím, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že kupní
smlouva, kterou předmětná nemovitost přešla na stát, byla uzavřena
v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Hradci
Králové odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
jako věcně správný, i když na základě jiných právních závěrů, než
ke kterým dospěl soud okresní. Jejich obsahem bylo konstatování,
že smlouva, kterou nemovitost přešla na stát, je absolutně
neplatná, v důsledku čehož nemohl být naplněn restituční titul,
obsažený v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů. Krajský soud zvažoval kromě toho i možnost
aplikace § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak
na základě dvou argumentů tuto možnost odmítl. Argumentem prvním
bylo vztažení skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez
právního důvodu pouze na případy okupace (tj. pokud právní důvod
převzetí od počátku chyběl) nebo na případy dodatečného odpadnutí
právního důvodu (např. zrušením platné smlouvy). Argumentem druhým
byla skutečnost, že stěžovatelky na svých původních skutkových
tvrzeních, že věc přešla na stát na základě kupní smlouvy,
uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, pouze ohledně
nichž soud prvního stupně vedl důkazní řízení, setrvaly
a nenavrhly změnu žaloby ve smyslu skutkových tvrzení o převzetí
věci státem bez právního důvodu a soud tudíž by jím ani nemohl
přiznat něco jiného, než co požadovaly. Odvolací soud připustil ve výroku proti svému rozsudku
dovolání. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že tak učinil,
"protože z důvodů" uvedených v přesně označené části odůvodnění
"jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Do rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelky
podaly dovolání. Namítají v něm nesprávné posouzení věci ve smyslu
§ 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 238/1995 Sb. Tvrdí, že lze pouze "částečně souhlasit"
s právním závěrem krajského soudu, týkajícím se interpretace
skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu,
a dále odmítají jeho závěr ohledně změny žaloby.
Ze spisu sp. zn. 5 C 108/92, jež si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Náchodě, bylo zjištěno:
Stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání přesně určené nemovitosti s poukazem na restituční důvod, obsažený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud v Náchodě žalobu stěžovatelek zamítl s tím, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že kupní smlouva, kterou nemovitost přešla na stát, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Hradci Králové odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný, i když na základě jiných právních závěrů, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. Jejich obsahem bylo konstatování, že smlouva, kterou nemovitost přešla na stát, je absolutně neplatná, v důsledku čehož nemohl být naplněn restituční důvod, obsažený v § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud zvažoval kromě toho i možnost aplikace ustanovení § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak na základě dvou argumentů tuto možnost odmítl. Argumentem prvním bylo vztažení skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu pouze na případy okupace (tj. pokud právní důvod převzetí od počátku chyběl) nebo na případy dodatečného odpadnutí právního důvodu (např. zrušením platné smlouvy). Argumentem druhým byla skutečnost, že stěžovatelky na svých původních skutkových tvrzeních, že věc přešla na stát na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, pouze ohledně nichž soud prvního stupně vedl důkazní řízení, setrvaly a nenavrhly změnu žaloby ve smyslu skutkových tvrzení o převzetí věci státem bez právního důvodu a soud tudíž by jim ani nemohl přiznat něco jiného, než co požadovaly.
Odvolací soud připustil ve výroku proti svému rozsudku dovolání. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že tak učinil, „protože z důvodů“ uvedených v přesně označené části odůvodnění „jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu“.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelky podaly dovolání. Namítaly v něm nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.). Tvrdily, že lze pouze „částečně souhlasit“ s právním závěrem odvolacího soudu, týkajícím se interpretace skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu, a dále odmítaly jeho závěr ohledně změny žaloby. Vyjadřovaly v dovolání stanovisko, podle něhož účelem dokazování je učinit věcně správné závěry v otázce skutkového stavu, přičemž shledal-li však odvolací soud, že zjištěnému skutkovému stavu nemůže odpovídat návrh uvedený v žalobě, pak je jeho povinností podle ustanovení § 5 o. s. ř. poučit žalobce o nutnosti jeho změny. Ve svém dovolání stěžovatelky dále obsáhle polemizovaly se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a z toho vyplývajícího nedostatku věcné legitimace všech účastníků v dané věci.
V rozhodnutí o dovolání se vycházelo z konstatování, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospěl k názoru, podle něhož z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že dovolání bylo připuštěno pouze pro řešení dvou právních otázek zásadního významu. Nejvyšší soud dále v této souvislosti poukazoval na možnost odvolacího soudu omezit rozsah dovolání pouze na tu otázku, kterou považuje za zásadního významu po právní stránce. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání, v části brojící proti závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a z toho vyplývajícího nedostatku věcné legitimace všech účastníků v dané věci, kvalifikoval jako nepřípustné, jelikož přesahuje rámec právních otázek zásadního významu, jak byl vymezen rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku vycházel dále z teze, podle níž z přezkumu dovolacího soudu je vyloučena otázka, zda stát v daném případě nemovitosti převzal bez právního důvodu ( § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích), neboť neučinily-li stěžovatelky tuto otázku předmětem dovolání, nemůže se jí dovolací soud z důvodů uvedených v ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. zabývat. K uvedenému závěru Nejvyšší soud došel interpretací obsahu dovolání, v němž se na straně jedné vyslovuje pouze „částečný souhlas“ se závěrem odvolacího soudu ohledně interpretace skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu, avšak na straně druhé dovolatelky „právě tento odvolacím soudem přijatý závěr ničím nezpochybňují a tudíž jej ve svých důsledcích nijak nenapadají“.
Nejvyšší soud poukazoval na návaznost obou právních otázek, pro které bylo připuštěno dovolání, jelikož podle něj pouze v případě, jestliže nemovitosti převzal stát bez právního důvodu, se lze (a má smysl) zabývat řešením otázky změny žaloby. Je-li z přezkumu v dovolacím řízení vyloučen závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě nemovitosti stát nepřevzal bez právního důvodu, protože stěžovatelky v dovolání tento závěr odvolacího soudu nenapadly, pak Nejvyšší soud považoval pro danou věc za právně bezvýznamné zabývat se odvolacím soudem vyslovenou nutností změny žaloby právě pro převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu. Z uvedených důvodů závěrem konstatoval, že v daném případě musí nutně platit tvrzení odvolacího soudu, že stát nemovitosti bez právního důvodu nepřevzal a pro tento případ žádná změna žaloby v úvahu nepřipadá a není na místě o ní uvažovat.
Svou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, jakož i rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1 . července 1993, sp. zn. 5 C 108/92. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčeny na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti odmítaly konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého se „částečným souhlasem“ s právními závěry odvolacího soudu k interpretaci skutkové podstaty přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu měly s těmito závěry ztotožnit úplně, a odmítaly i tvrzení, že neuplatnily dovolání i ohledně této právní otázky. Dále vytýkaly rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí okresního a krajského soudu, tu skutečnost, že neaplikovaly právní předpisy restitučního charakteru v souladu s jejich účelem, přičemž poukazovaly na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. ÚS 597/92. Stěžovatelky dále ve své ústavní stížnosti spatřovaly pochybení soudu prvního a druhého stupně v nesprávné interpretaci pojmu tísně (a to s odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. dubna 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93) a v nesprávné aplikaci ustanovení § 5 o. s. ř.
Ústavní soud si podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. V tomto vyjádření se uvádělo, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, v rozsahu, ve kterém byl dovoláním napaden, přičemž v podrobnostech se odkazovalo na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, v němž je podrobně rozvedena aplikace dotčených ustanovení občanského soudního řádu. Ve vyjádření bylo dále vysloveno přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práv stěžovatelek, vyplývajících z článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vyjadřují
v dovolání stanovisko, podle něhož účelem dokazování je učinit
věcně správné závěry v otázce skutkového stavu, přičemž
shledal-li však odvolací soud, že zjištěnému skutkovému stavu
nemůže odpovídat petit uvedený v žalobě, pak je jeho povinností
podle § 5 o. s. ř. poučit žalobce o nutnosti jeho změny. Ve svém
dovolání stěžovatelky dále obsáhle polemizují se závěrem
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a z toho
vyplývajícího nedostatku věcné legitimace všech účastníků v dané
věci. V rozhodnutí o dovolání se vychází z konstatování, že
odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil
přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud dospívá k názoru,
podle něhož z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že
dovolání bylo připuštěno pouze pro řešení dvou právních otázek
zásadního významu. Nejvyšší soud dále v této souvislosti poukazuje
na možnost odvolacího soudu omezit rozsah dovolání pouze na tu
právní otázku, kterou považuje za zásadního významu po právní
stránce. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání v části,
brojící proti závěru odvolacího soudu o absolutní neplatnosti
kupní smlouvy a z toho vyplývajícího nedostatku věcné legitimace
všech účastníků v dané věci, kvalifikoval jako nepřípustné,
jelikož přesahuje rámec právních otázek zásadního významu, jak byl
vymezen rozsudkem odvolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku vychází dále z teze, podle níž
z přezkumu dovolacího soudu je vyloučena otázka, zda stát v daném
případě nemovitosti převzal bez právního důvodu (§ 6 odst. 2
zákona o mimosoudních rehabilitacích), neboť neučinily-li
stěžovatelky tuto otázku předmětem dovolání, nemůže se jí dovolací
soud z důvodů uvedených v ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. zabývat. K uvedenému závěru Nejvyšší soud dochází interpretací
obsahu dovolání, v němž se na straně jedné vyslovuje pouze
"částečný souhlas" se závěrem odvolacího soudu ohledně
interpretace skutkové podstaty převzetí nemovitosti státem bez
právního důvodu, avšak na straně druhé dovolatelky "právě tento
odvolacím soudem přijatý závěr ničím nezpochybňují a tudíž jej ve
svých důsledcích nijak nenapadají". Nejvyšší soud poukazuje na návaznost obou právních otázek,
pro které bylo připuštěno dovolání, jelikož podle něj pouze
v případě, jestliže nemovitosti převzal stát bez právního důvodu,
se lze (a má smysl) zabývat řešením otázky změny žaloby. Je-li
z přezkumu v dovolacím řízení vyloučen závěr odvolacího soudu
o tom, že v daném případě nemovitosti stát nepřevzal bez právního
důvodu, protože stěžovatelky v dovolání tento závěr odvolacího
soudu nenapadly, pak Nejvyšší soud považuje pro danou věc za
právně bezvýznamné zabývat se odvolacím soudem vyslovenou nutností
změny žaloby právě pro převzetí nemovitostí státem bez právního
důvodu.
Ve věci ústavní stížnosti E. P. a H. V., zastoupených JUDr. M. B., advokátem, za účasti vedlejšího účastníka Města H., zastoupeného JUDr. H. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, kterým bylo zamítnuto dovolání, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, bylo rozhodnuto nálezem III. senátu Ústavního soudu ČR s tímto výrokem:
1. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, se zrušuje.
2. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, se odmítá.
Z odůvodnění:
Z uvedených důvodů závěrem konstatuje, že v daném případě
musí nutně platit tvrzení odvolacího soudu, že stát nemovitosti
bez právního důvodu nepřevzal a pro tento případ žádná změna
žaloby v úvahu nepřipadá a není na místě o ní uvažovat. Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatelky
domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května
1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn. 10 Co 752/93, jakož
i rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. července 1993, sp. zn. 5 C 108/92. Napadenými rozhodnutími se cítí být dotčeny na
svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti odmítají konstatování Nejvyššího soudu,
podle kterého se "částečným souhlasem" s právními závěry
odvolacího soudu k interpretaci skutkové podstaty přechodu
nemovitostí na stát bez právního důvodu měly s těmito závěry
ztotožnit úplně, a odmítají i tvrzení, že neuplatnily dovolání
i ohledně této právní otázky. Dále vytýkají rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jakož i rozhodnutím okresního a krajského soudu, tu
skutečnost, že neaplikovaly právní předpisy restitučního
charakteru v souladu s jejich účelem, přičemž poukazují na nález
Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. ÚS 597/92. Stěžovatelky dále ve své ústavní stížnosti spatřují pochybení
soudu prvního a druhého stupně v nesprávné interpretaci pojmu
tísně (a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna
1994,
sp. zn. Pl. ÚS 16/93
) a v nesprávné aplikaci § 5 o. s. ř. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné
ústavní stížnosti. Vyjádření, doručené Ústavnímu soudu dne 18. února 1997, vypracovala soudkyně senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu. Uvádí se v něm, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994,
sp. zn. 10 Co 752/93, v rozsahu, ve kterém byl dovoláním napaden,
přičemž v podrobnostech se odkazuje na odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu, ve kterém je podrobně rozvedena aplikace
dotčených ustanovení o. s. ř. Ve vyjádření je dále vysloveno
přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení
práv stěžovatelek, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku čehož se Ústavnímu
soudu navrhuje předmětnou ústavní stížnost zamítnout.
před novelou, provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., je dovolání
přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve
výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné,
protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dle názoru doktrinárního "vysloví-li odvolací soud
přípustnost dovolání, musí tak učinit ve výroku svého rozhodnutí",
přičemž "byla-li přípustnost dovolání vyslovena pro řešení jen
některé právní otázky, je třeba tuto skutečnost rovněž vyjádřit ve
výroku, popřípadě musí vyplývat alespoň z odůvodnění rozhodnutí"
(J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář.
2. vydání, Praha 1996, s. 624).
Ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že obsah
rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku, přičemž
z ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. plyne, že pouze tuto část
rozhodnutí lze považovat za závaznou. Je to tudíž pouze výroková
část rozsudku, která obsahuje vymezení hmotných, popřípadě
procesních práv účastníků řízení. Funkcí odůvodnění je pak, jak
upravuje § 157 odst. 2, 3 o. s. ř., rekapitulace řízení, rozbor
skutečností, které považuje soud za prokázány a které nikoliv,
hodnocení vykonaných důkazů, vypořádání se s důkaznými návrhy
účastníků, jakož i přesvědčivé podání právního posouzení věci.
Bylo by v rozporu s účelem a smyslem výroku a odůvodnění
rozsudku, pokud by uvedená ustanovení o. s. ř. byla interpretována
v tom smyslu, že určité právo, resp. povinnost mohou být založeny
rozsudkem v jeho výrokové části, přičemž jejich rozsah může být
vymezen odůvodněním. V posuzované věci nota bene bez jakéhokoli
poukazu na skutečnost, že argumenty ve prospěch připuštění
dovolání mají být chápány zároveň ve smyslu vymezení rozsahu
důvodů tohoto dovolání.
Postup soudů, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve
výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro
určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze
z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho
následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností
účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných
procesních práv. Nutno jej proto považovat za stojící v rozporu
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení
principů spravedlivého procesu Ústavní soud rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, zrušil.
Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů pouze
z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Pokud je nálezem, zrušujícím
rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně
práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto
práva uvnitř soustavy obecných soudů, pak pro posuzování právnosti
rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip
subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, směřující proti
rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, spočívá v odlišném
názoru na interpretaci a aplikaci předpisů restitučního
charakteru, zejména pojmu tísně a poučovací povinnosti soudů podle
§ 5 o. s. ř. Nálezem, zrušujícím rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
13. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 242/96, Ústavní soud vytváří
procesní možnost, aby se s uvedenou argumentací v řízení
o dovolání vypořádal Nejvyšší soud, jenž soustavu obecných soudů
završuje. Z uvedeného důvodu byl návrh na zrušení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. února 1994, sp. zn.
10 Co 752/93, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1.
července 1993, sp. zn. 5 C 108/92, podle § 43 odst. 1 písm. f)
zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně 20. února 1997