Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem AK se sídlem Slovákova 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2007 č. j. 9 Afs 21/2007-80, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 48/2005-45, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2006 č. j. 30 Ca 49/2005-56 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 50/2005-46, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. prosince 2004 č. j. 5804/03/FŘ 110-0107, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 č. j. 26/05/FŘ 110-0107 a č. j. 5817/03/FŘ 110-0107, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 č. j. 27/05/FŘ 110-0107, byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob, vydaným Finančním úřadem v Blansku za zdaňovací období let 1996 a 1997. Dodatečnými platebními výměry byla na základě výsledků provedené daňové kontroly dodatečně vyměřena dle ust.
§ 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 485 975,- Kč a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 ve výši 227 695,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. prosince 2004 č. j. 5818/03/FŘ110-0107, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 č. j. 28/05/FŘ 110-0107, byl na základě odvolání stěžovatele změněn dodatečný platební výměr ze dne 13.
května 2003 č. j. 44231/03/283912/3222, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 120 268,- Kč tak, že se stěžovateli za výše uvedené období dodatečně vyměřuje daň z příjmů fyzických osob ve výši 101 068,- Kč. Napadenými rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 48/2005-45, ze dne 25. října 2006 č. j. 30 Ca 49/2005-56 a ze dne 4. října 2006 č. j. 30 Ca 50/2005-46, byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2007 č. j. 9 Afs 21/2007-80 byly zamítnuty kasační stížnosti stěžovatele proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně.
Stěžovatel je toho názoru, že pokud je zřejmé, že správní orgány v předchozím správním řízení opakovaně postupovaly v rozporu se zákonem, zejména při opatřování důkazů do daňového řízení jako celku, z něhož vzešla celá řada rozhodnutí, pak k takto tvrzené skutečnosti měl Krajský soud v Brně provést všechny navržené důkazy a měl je také zohlednit při rozhodování, neboť z nich lze dovodit stěžovatelem namítanou zásadní vadu předchozích správních řízení, tedy to, že daňové řízení stěžovatele bylo vedeno společně se třetí osobou, a tedy nezákonně. Z napadených rozhodnutí podle stěžovatele ovšem není zřejmé, jak se Krajský soud v Brně s uvedeným zásadním tvrzením a navrženými důkazy vypořádal.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které předestřel již v kasační stížnosti, totiž že krajský soud provedl pouze důkazy úzce se vážící k napadeným rozhodnutím správce daně, aniž by zohlednil další důkazy, jimiž měla být prokázána nezákonnost celého daňového řízení.
Zjišťování skutkového stavu cestou provádění a hodnocení důkazů je doménou obecných soudů, do níž Ústavní soud vstupuje výjimečně, a to v případech, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá vztah mezi provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a na něm vystavěným právním závěrem, nelze hovořit o libovůli v rozhodování, a tedy o porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. To platí též v případě, kdy obecný soud některý z navrhovaných důkazů neprovede, avšak v odůvodnění rozhodnutí vysvětlí důvody, které jej k odmítnutí důkazu vedly.
V daném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že identickými námitkami stěžovatele vůči výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně se již zabýval Nejvyšší správní soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že krajský soud při provádění důkazů nepochybil a že jeho rozhodnutí nejsou nesrozumitelná či nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zevrubně zdůvodnil, proč krajský soud postupoval správně, když důkazy navržené stěžovatelem považoval za nepodstatné, a nad rozsah toho se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele stran vedení daňového řízení s další osobou. Ústavní soud považuje v tomto směru odůvodnění Nejvyššího správního soudu za dostatečné a neshledal důvodu, proč skutečnosti uváděné v rozsudku Nejvyššího správního soudu opakovat také ve svém rozhodnutí, resp. totožné námitky vznesené ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu znovu vypořádávat.
Ústavní soud proto uzavírá, že z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele obsaženými následně v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.
Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodující ve správním soudnictví v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími tedy k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Ohledně namítaného porušení článku 95 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě ČR. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2008
Jiří Mucha v. r. předseda senátu Ústavního soudu