Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Michala Dudáše, zastoupeného Mgr. Bc. Janem Siostrzonkem, advokátem, sídlem Hrušovská 2678/20, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2016 č. j. 6 As 166/2015-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. června 2015 č. j. 22 A 90/2013-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Opavě, sídlem Praskova 194/11, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví, které je garantováno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel v roce 2012 požádal u příslušného katastrálního úřadu o opravu chyby v katastrálním operátu podle § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"), a jako chybný údaj označil výměry tří pozemků v katastrálním území Chabičov ve Slezsku. Katastrální úřad stěžovateli oznámil, že opravu výměr neprovedl, protože nejde o chybu, která by vznikla podle uvedeného ustanovení katastrálního zákona. Po vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s neprovedením opravy bylo zahájeno správní řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 4. 3. 2013 č. j. OR-391/2012-806-9, o nevyhovění nesouhlasu žalobce s neprovedením opravy chyby.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, jež vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 24. 5. 2013 č. j. ZKI-O-17/288/2013/60 zamítl, protože dospěl ke stejnému závěru jako správní orgán prvého stupně, tedy že stěžovatelem namítaná chyba není v rozporu s obsahem listin, které jsou uloženy ve sbírce listin katastrálního úřadu.
4. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), která byla zamítnuta rozsudkem napadeným ústavní stížností s odůvodněním, kromě jiného, že v daném případě nejde o chybu údaje katastru, která by mohla vzniknout v důsledku nesprávnosti v listinách, podle nichž byly údaje zapsány, a která by mohla být opravena podle uvedeného ustanovení katastrálního zákona, neboť katastrální úřad nemá k dispozici žádnou listinu, která by nasvědčovala stěžovatelově variantě. Připomenul, že katastrální úřad opravou ve smyslu § 8 katastrálního zákona mění jím evidované údaje, ale pouze za podmínky, aniž by se tak mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitosti.
5. Kasační stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu, Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť ji shledal nedůvodnou. V odůvodnění se podrobně věnoval jednotlivým stěžovatelovým námitkám. Nejprve připomenul relevantní právní úpravu, tj. § 5 odst. 7 a § 8 katastrálního zákona (body 25. a 26.) a svoji judikaturu týkající se opravy chyb v katastrálním operátu (body 27. a 28.). Následně zdůraznil, že "katastrální úřad je tedy oprávněn (a povinen) opravit pouze takové údaje v katastru, které jsou chybné v důsledku zřejmého omylu.
To znamená, že musí existovat rozpor mezi údaji katastru a listinami založenými ve sbírce listin.", a že "Katastrální úřad se sice nevyhne vedle ověření, že určitá listina existuje a splňuje předepsané formální a obsahové náležitosti, také v určité míře i její interpretaci, tedy vyvození, jaká práva nebo povinnosti z listiny vyplývají, ale při opravě chybného údaje v katastru však nemůže vybočit ze své evidenční role a při rozhodování o opravě chybného údaje fakticky nalézat právo, tedy i posuzovat, za jakých podmínek práva vznikají, zanikají, mění se jejich obsah, přecházejí na jiné osoby apod. To přísluší pouze soudům v občanskoprávním řízení.", věnoval se jednotlivým stížnostním námitkám (body 32.
až 40.), přičemž v této souvislosti ocitoval část odůvodnění rozsudku krajského soudu obsahující text, že "katastrální úřad nemá k dispozici žádnou listinu, která by nasvědčovala variantě žalobce. Takovou listinou, podle níž byly údaje zapsány, je kupní smlouva ze dne 30. 7. 1982, kterou ostatně ke své žádosti o opravu chyby doložil i žalobce. Z přílohy této smlouvy, kterou je LV č. 17 ze dne 19. 7. 1982 a která je nedílnou součástí kopie smlouvy obsažené ve správním spise, vyplývá, že celková výměra prodávaných pozemků činila toliko 271 m a nikoli 540 m, což je výměra, kterou požaduje zanést do katastru nemovitostí žalobce.
Zbývající listiny, které předložil ve správním řízení žalobce spolu se svou žádostí o opravu chyby, nejsou listinami ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 katastrálního zákona a na jejich podkladě by tedy k opravě chyby podle ustanovení § 8 katastrálního zákona dojít nemohlo.", a vyslovil s ním souhlas.
6. Stěžovatel konkretizuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví a uvádí, že rozhodnutími obou soudů, kterými byla posvěcena předcházející rozhodnutí správních orgánu, došlo k odnětí části jeho vlastnického práva, a to v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
7. Po popisu průběhu řízení před správními orgány a před soudy, který činí převážnou část obsahu ústavní stížnosti, zařadil do II. části argumenty na podporu svých závěrů. Formuluje řadu dílčích připomínek k rozsudku Nejvyššího správního soudu. Uvádí, že v roce 1986 se stěžovatel i vlastník sporného sousedního pozemku osobně účastnili místního šetření a žádný z nich nic nenamítal proti zjištěním tohoto šetření, a to právě k průběhu vlastnické hranice. V roce 1992 se však žádné místní šetření neprovádělo, oprava byla provedena tzv. od stolu. Za situace, kdy bylo sporné, kudy skutečně vede vlastnická hranice, a především za účelem zjištění stanoviska vlastníků sousedních pozemků, mělo být i v roce 1992 provedeno místní šetření tak, aby bylo možné ověřit skutečný průběh vlastnické hranice. Stěžovatel přiznává, že byl s provedenou opravou seznámen a ihned proti ní nebrojil, ale na druhou stranu zdůrazňuje, že to je nyní pouze on, kdo se již několik let snaží dosáhnout provedení nápravy postupu katastrálního úřadu z roku 1992 (pozn. Ústavního soudu: katastrální úřady v roce 1992 neexistovaly). Podle správních orgánů i soudů nemá postupem při obnově operátu docházet k omezení vlastnického práva, fakticky se tak děje a stěžovatel je tak odkázán na to, aby své vlastnické právo bránil v řízení před soudem, ať již správním, či civilním.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základního práva, tj. práva na ochranu vlastnictví a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání (ani správních orgánů v dřívější fázi), nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly správní soudy v problematice naplnění předpokladů pro opravu chyby v katastrálním operátu podle předchozího katastrálního zákona.
Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatel s ním vytrvale nesouhlasí a snaží mu dát ústavněprávní konotace. Přehlíží přitom, že podmínky pro opravu chyby zakotvené v § 8 katastrálního zákona ve spojení s § 5 odst. 7 (jak správně připomenul Nejvyšší správní soud - viz bod 5.) jsou poměrně přísné, a to právě z toho důvodu, aby nedošlo k nepřípustnému dotčení právních vztahů. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje zejména na obsáhlé a přiléhavé odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že bylo na stěžovateli, aby k ochraně svého tvrzeného vlastnického práva zvolil adekvátní právní prostředky, na jejich základě může dojít ke změně hranic pozemku a posléze ke změně výměry parcely.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu