Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2025 č. j. 26 Cdo 650/2025-266, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2024 č. j. 61 Co 202/2024-230 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 4. června 2024 č. j. 6 C 254/2023-144, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel žalobou před Okresním soudem Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost ve smyslu § 1178 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, sdělit mu jméno a adresu bydliště vlastníka a osoby, které přenechal byt k užívání, k tam uvedeným jednotkám ke dnům 19. 11. 2021 a 1. 6. 2022.
3. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku z důvodu neúnosných požadavků stěžovatele a vyvolání celé řady soudních sporů s vedlejším účastníkem. Kromě jiného zohlednil, že vedlejší účastník v jiných případech informace podle § 1178 občanského zákoníku stěžovateli sdělil, že se stěžovatel účelově snažil vyvolávat komplikace při doručování písemností a že se stěžovatel domáhá plnění povinností za dobu několika let zpětně.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování a doplnění dokazování a vypořádání odvolacích námitek dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je zjevným zneužitím práva, které právní ochrany nepožívá, je nepoctivé a rozporné s dobrými mravy.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy postupovaly nepřezkoumatelně, jednostranně, libovolně a v rozporu s požadavky spravedlivého procesu. Podle něj se zaměřily výlučně na jeho jednání, které posoudily jako zneužívající výkon práva, aniž by v širším kontextu a na základě úplného dokazování zohlednily chování vedlejšího účastníka, zejména jeho dlouhodobou nečinnost, ignorování opakovaných výzev a porušování zákonných povinností nejen vůči stěžovateli. Soudy tím porušily požadavek komplexně hodnotit chování obou účastníků řízení, který plyne z nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 (N 212/83 SbNU 369).
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudy opomenuly skutečnosti svědčící v jeho prospěch, odmítly provést klíčové důkazy a závěry o jeho údajné šikanózní motivaci nejsou podloženy žádným relevantním skutkovým zjištěním. Soudy považovaly jeho výzvy za "bezbřehé" či "účelové", avšak nekonkretizovaly, které požadavky měly tento charakter a z jakého důvodu. Pouhé množství jeho žádostí či podaných žalob podle něj nemůže být považováno za excesivní, pokud šlo o uplatnění zákonem stanovených práv a pokud jejich opakování bylo vyvoláno pokračující nečinností vedlejšího účastníka. Soudy také pominuly, že každý člen společenství vlastníků má vůči němu řadu práv a žádný předpis členy neomezuje v tom, aby tato práva uplatňovali v jeden okamžik. Rozsah požadovaných informací nelze považovat za excesivní, neboť se stěžovatel nedomáhal všech práv, ale pouze úzce specifikovaného okruhu informací, platným ke konkrétním datům.
8. Stěžovatel konečně namítá, že pochybil také Nejvyšší soud, neboť se omezil na pouhé opakování závěrů soudů nižších stupňů, aniž by sám provedl věcnou a kritickou analýzu námitek stěžovatele. Výsledkem je nepřezkoumatelné usnesení, neboť z jeho odůvodnění není patrno, zda a jakým způsobem se skutečně zabýval obsahem dovolání.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jeho žaloba představuje zjevné zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku. V této souvislosti zejména namítá nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud ovšem shledal, že požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucí z práva na soudní ochranu [podrobněji viz např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565)] byly v projednávané věci splněny. Skutečnost, že závěry soudů nejsou pro stěžovatele příznivé, neznamená, že jsou nedostatečné či nepřezkoumatelné. Žádný rozpor - natož extrémní - mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími skutkovými a právními závěry přitom Ústavní soud neshledal.
12. Zejména krajský soud, který sám zopakoval a doplnil dokazování, se věcí zabýval velmi pečlivě a na základě řádně vyložených úvah odůvodnil, proč jde v tomto konkrétním případě o zneužití práva (zejména bod 35an. rozsudku krajského soudu). Dostatečně se přitom vypořádal se všemi relevantními námitkami a argumenty stěžovatele, z nichž některé opakuje v ústavní stížnosti. Soudy nevyšly pouze z množství souběžně podaných žádostí, ale i z dalších okolností - například drobení žádostí do samostatných žalob, opakované požadování totožných údajů k různým datům bez vysvětlení důvodu, či skutečnost, že vedlejší účastník na řadu žádostí skutečně reagoval. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel neobjasnil, jaký legitimní cíl sleduje těmito žádostmi na informace v tak velkém rozsahu a frekvenci. Jeho tvrzení, že mu "došla trpělivost" s nečinností vedlejšího účastníka, nelze považovat za dostatečné k vyvrácení závěrů o šikanózním charakteru jeho postupu.
13. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy neposuzovaly jeho jednání v širším kontextu a v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 2700/15
nezohlednily chování obou účastníků, neboť právě to učinily. Neposuzovaly žádost a následnou žalobu stěžovatele izolovaně, ale v kontextu dalších úkonů stěžovatele a jím vyvolaných řízeních a jeho postoje v nich. Zohlednily jak to, že vedlejší účastník řadu svých povinností - i přímo ve vztahu k § 1178 odst. 2 občanského zákoníku - plnil, a že naopak stěžovatel některé své povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi neplnil.
14. Namítá-li stěžovatel, že soudy odmítly provést klíčové důkazy, jde sice obecně o ústavně relevantní námitku tzv. opomenutého důkazu [k tomu srov. např. nález ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05
(N 200/39 SbNU 117)], nekonkretizuje však, které důkazy nebyly provedeny a jaké - pro posouzení věci relevantní - okolnosti jimi měly být prokázány. Z odůvodnění obecných soudů je navíc patrné, z jakých důvodů některé navržené důkazy neprovedly (srov. např. body 16 či 25 rozsudku krajského soudu).
15. Stěžovatel se nemůže bránit ani argumentací, že jeho žádosti nejsou šikanózní proto, že vedlejší účastník má povinnost údaje evidovat a poskytovat je. Zákaz zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku totiž slouží jako korektiv právě v případech, kdy je výkon práva formálně v souladu se zákonem [srov. např. Lavický, P. § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 59, marg. č. 17.].
16. Ústavněprávního pochybení se nedopustil ani Nejvyšší soud, který řádně vyložil, že posouzení zneužití práva závisí na konkrétních okolnostech případu, a uzavřel, že úvahy odvolacího soudu jsou konzistentní, přiměřené a přesvědčivě odůvodněné. Zbývající dovolací otázky označil za pouhou polemiku s dílčími aspekty celkového závěru o zneužití práva, které samostatně podrobit dovolacímu přezkumu nelze.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu