Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Markétou Fulínovou, advokátkou se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 61 To 400/2022, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 20 Nt 1026/2022, vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 29. 7. 2022, č. j. 2 NZT 23/2022-69, a příkazu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2022, č. j. VZV 19/2022-246, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 9, Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále rovněž "NSZ") a příkazu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství" či "VSZ"), neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv, zaručených čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 31, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 5 odst. 1, odst. 3, čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že dne 17. 6. 2022 rozhodl obvodní soud napadeným usnesením o vzetí stěžovatele do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že je stěžovatel stíhán za velmi závažnou trestnou činnost, za kterou mu hrozí uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž má zásadní majetkové a rodinné vazby mimo území České republiky a dále je ve věci zapotřebí provést výslechy celé řady osob důležitých pro trestní řízení, které by s ohledem na vzájemné vazby mohl stěžovatel mařit. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost.
3. V mezidobí (dne 24. 6. 2022) nařídil rovněž nyní napadeným příkazem státní zástupce vrchního státního zastupitelství přemístění stěžovatele z Vazební věznice Praha Pankrác do Vazební Věznice Litoměřice a současně nařídil, že po dobu trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. b) tr. řádu nemá stěžovatel právo přijímat návštěvy advokátů, kteří jej zastupují v jiných věcech, bez souhlasu státního zástupce. Proti příkazu podal stěžovatel Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu dle § 12d zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství
4. Dne 28. 6. 2022 podal stěžovatel obvodnímu soudu žádost o určení lhůty k umožnění nahlédnutí do spisu, té bylo vyhověno dne 7. 7. 2022 a stěžovatel byl dále informován, jakými způsoby lze do spisu nahlédnout.
5. Následně (dne 21. 7. 2022) rozhodl městský soud nyní rovněž napadeným usnesením o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu tak, že ji dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Městský soud se přitom vyjádřil jak k důvodům útěkové i koluzní vazby, tak k přeložení do jiné vazební věznice s tím, že takové přemístění nemá vliv na otázku procesní existence a trvání jednotlivých vazebních důvodů, stejně jako na otázku řádného zdravotního zabezpečení, ošetření a péče o obviněné ve výkonu vazby. Městský soud uzavřel, že v dosavadním průběhu trestního řízení neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o nestandardním průběhu řízení, o porušení platné právní úpravy či o porušení práv obviněného. Upozornil rovněž, že co se týče mírnějších zajišťovacích opatření nahrazujících výkon vazby, je takový postup v případě koluzní vazby výslovně vyloučen.
6. Dne 29. 7. 2022 byl stěžovatel vyrozuměn státním zástupcem NSZ o závěrech provedeného dohledu s tím, že podnět stěžovatele vyhodnotilo NSZ jako nedůvodný. Ve vyrozumění, které je nyní rovněž ústavní stížností napadeno, uvedl, že státní zástupce VSZ byl oprávněn příkaz k přemístění stěžovatele do jiné vazební věznice vydat, a je přitom na jeho zvážení zda je takový postup vhodný či nutný. Příkaz k přemístění státní zástupce NSZ neshledal ani selektivním, neboť obdobně bylo postupováno i vůči dalším obviněným. Neshledal jej ani nedůvodným, zejména pro objektivně existující okolnosti spojené s charakterem trestné činnosti související s aktivitami organizované zločinecké skupiny, pro zajištění účelu koluzní vazby a pro aktivity skupiny obviněných, která měla možnost skrytě využívat kontaktů a informací z prostředí veřejnoprávních orgánů.
7. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, se dají rozdělit do dvou okruhů. První se týkají rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Stěžovatel tvrdí, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, na základě kterého rozhodoval obvodní soud o vzetí stěžovatele do vazby, a byl proto nucen podat žádost o určení lhůty ke zpřístupnění spisového materiálu, které bylo vyhověno.
8. Stěžovatel dále tvrdí, že obvodní soud o vazbě rozhodl, aniž by k otázkám, které bylo třeba posoudit ve smyslu § 67 tr. řádu, provedl dokazování. Uvedl, že neexistovaly a nebyly prokázány konkrétní důvody pro závěr o naplnění vazebního důvodu dle § 67 písm. a) tr. řádu; přitom úvahy soudu o existující obavě z útěku stěžovatele jsou zcela nepodložené a neracionální. Neexistovaly a nebyly prokázány ani konkrétní důvody pro závěr o naplnění vazebního důvodu dle § 67 písm. b) tr. řádu. Soudy nadto nezvažovaly možnost dosažení účelu vazby s využitím jiných prostředků a ani o jednom z náhradních opatření, které stěžovatel navrhoval, nerozhodly a nevysvětlily, proč nahrazení vazby není možné. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a postup soudů považuje za rozporný s judikaturou ESLP i odbornou a komentářovou literaturou.
9. Další okruh námitek směřuje proti přemístění stěžovatele do jiné vazební věznice, ke kterému došlo na základě rozhodnutí dozorového státního zástupce. Stěžovatel byl přemístěn ve večerních hodinách předtím, než mělo ve Vazební věznici Praha Pankrác, resp. jejím zdravotnickém zařízení, proběhnout pooperační vyšetření, ke kterému tak s ohledem na přemístění v původním termínu nedošlo. Stěžovatel namítá, že v příkazu k přemístění stěžovatele do jiné vazební věznice nebyl uveden žádný konkrétní důvod, což činí postup dozorového státního zástupce zcela nepřezkoumatelným. Dle názoru stěžovatele žádný legitimní a zákonný důvod pro přemístění nebyl dán, a tedy příkaz dozorového státního zástupce je nezákonným a jeho vydáním a realizací byla zasažena základní práva stěžovatele, zejména právo na obhajobu (stěžovatel poukazuje na značnou vzdálenost, která jej omezovala v přípravě obhajoby) a právo stěžovatele na lékařskou péči (ochranu zdraví).
10. Stěžovatel brojí rovněž proti následnému vypořádání se státního zástupce NSZ s žádostí o výkon dohledu nad postupem dozorového státního zástupce. Tvrdí, že tento dohledový orgán nepřezkoumal skutečné důvody postupu dozorového státního zástupce, neboť ani jemu nejsou známy, přitom důvody, které uvedl v rámci vyrozumění stěžovatele o vykonaném dohledu, si pouze nepodloženě domýšlel jako možné. Nepřezkoumání námitek stěžovatele činí postup NSZ vadným, nezákonným a i tímto postupem bylo údajně zasaženo do práv stěžovatele.
11. Bližší rekapitulace průběhu řízení není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
12. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zejména byla splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práv. Za rozhodnutí o takovém posledním procesním prostředku lze přitom (vedle napadeného usnesení městského soudu) považovat i vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství (viz nález ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16 ; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Splnění uvedené podmínky je významné proto, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Je to projevem zásady subsidiarity, vyplývající již z čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (resp. jiného zásahu orgánu) veřejné moci z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. rozhodnutím je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně dokonce i nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 , usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ,
,
,
IV. ÚS 262/03
a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních norem podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze - jak již bylo naznačeno - v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nijak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05
ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
15. Současně však míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně, jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé izolované části.
16. Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
17. Ústavní soud v minulosti již také vyjádřil, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
18. Ústavní soud rovněž mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10
, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
19. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí obecných soudů opírala o zákonné důvody vazby vymezené v ustanovení § 67 písm. a) a b) i § 68 tr. řádu, a že se soudy vypořádaly s otázkou nezbytnosti vzetí stěžovatele do vazby, přičemž důvody tzv. útěkové i koluzní vazby náležitě a dostatečně odůvodnily. Obvodní soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel nerozptýlil důvodné obavy, že by mohl vycestovat a využít své apartmány ve Španělsku a zmínil i další konkrétní důvody, pro které panuje obava, že by stěžovatel mohl odcestovat mimo Evropskou unii tak, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Rovněž obava, že by stěžovatel působil na dosud nevyslechnuté svědky, byla obvodním soudem dostačujícím způsobem odůvodněna, včetně výčtu osob, které je třeba v dané věci vyslechnout.
20. Námitkám stěžovatele, že se soudy nezabývaly možností náhrady vazby, nelze přisvědčit, neboť obvodní soud i nad rámec návrhů obhajoby alternativní opatření zvažoval. Avšak s ohledem na skutečnost, že nahrazení vazby zárukou, slibem, dohledem nebo předběžným opatřením je nepřípustné, je-li dán důvod koluzní vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu, byl postup obvodního soudu v tomto směru zákonem limitován.
21. Jde-li o namítané porušení principu kontradiktornosti řízení tím, že stěžovateli a jeho obhájci nebylo umožněno se v řízení o vzetí stěžovatele do vazby seznámit s obsahem spisu, pak i v tomto smyslu byly námitky stěžovatele obvodním soudem vypořádány. Ten objasnil, že bylo nutné zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími za cíl mařit vyšetřování, přičemž časová tíseň neumožňovala zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem zejména s ohledem na formu trestné činnosti páchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny.
22. Princip kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, v sobě podle ustálené judikatury Ústavního soudu nese též právo účastníka řízení pokusit se ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to jak o celém předmětu řízení, tak i o jeho dílčích částech. Vyplývá z něj proto - v obecné rovině - právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06
(N 26/44 SbNU 309)]. Jakkoliv se však principy spravedlivého procesu včetně principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2942/13
(N 150/74 SbNU 281), zejména bod 12, kde je odkazována rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva].
23. Je tomu tak pro specifickou povahu vazebního zasedání a krátkost lhůt určených soudu pro rozhodování, kdy fakticky není možné obviněným zaručit realizaci jejich práv ve stejném rozsahu, jako je tomu například u přípravy a průběhu veřejného zasedání. Proti závěrům obvodního soudu, vycházejícím právě ze specifik vazebního zasedání (§ 73d a násl. tr. řádu), tedy Ústavní soud nemá v tomto smyslu zásadních výhrad a stejně jako obvodní soud připomíná, že stěžovatel nevyužil možnosti dané mu § 65 odst. 2 tr. řádu a neobrátil se na VSZ s žádostí o přezkoumání důvodů k odepření nahlédnutí do spisového materiálu. Za takového stavu nelze mít proti postupu obvodního soudu výhrad. S ohledem na vyhovění pozdější žádosti stěžovatele o určení lhůty k umožnění nahlédnutí do spisu, je nadto zřejmé, že mu nahlédnutí do spisu odepřeno nebylo.
24. Pokud jde o postup státního zástupce vrchního státního zastupitelství, tento byl podroben dohledu Nejvyššího státního zastupitelství, které podrobně vypořádalo veškeré aspekty změny vazební věznice. Ústavní soud shledal, že přeložení stěžovatele bylo provedeno v zákonných mezích a na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby. Z ústavněprávního hlediska je významné, že umístění či přemístění obviněného do jiné vazební věznice je v přípravném řízení v přímé kompetenci státního zástupce, přičemž z právního řádu nevyplývá právní nárok na umístění do preferované vazební věznice (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1749/08
). Ani námitky, které stěžovatel vznesl, nemohou být překážkou pro jeho přemístění, a v případě, že byla dle stěžovatele možnost jeho obhajoby z důvodu vzdálenosti ztížena do takové míry, že nebylo možné zachovat její kvalitu, měl stále možnost zvážit využití služeb právního zástupce jiného.
25. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud jak v postupu obvodního a městského soudu, tak v postupu státních zástupců vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství, neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance, které by v této věci opravňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu