Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. L., právně zastoupeného JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem Veverkova 1101/1, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 362/2022-449 ze dne 8. 6. 2022, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 210/2021 ze dne 2. 12. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 3 T 50/2019-317 ze dne 18. 6. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 333 odst. 1, § 67 odst. 1, 3 a § 68 tr. zákoníku odsouzen k samostatnému peněžitému trestu stanovenému ve výměře 100 denních sazeb ve výši 750 Kč, tj. v celkové výměře 75 000 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatel podal ve věci dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že důkazy - odposlechy a záznamy ve věci jsou nepoužitelné. Užitím důkazů - odposlechů došlo dle názoru stěžovatele k zásadnímu zásahu do jeho práva na řádné projednání jeho věci. Rozhodnutí obecných soudů stojí na zmanipulovaném důkazním základu, kdy k manipulaci došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení, což je v demokratické společnosti nemyslitelné. V tomto směru se soudy nijak s těmito důkazy nevypořádaly, zejména se nezabývaly otázkou, že tyto důkazy jsou dle spisového materiálu zatajovány. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že žádný ze soudů nedodržel zásadu proporcionality mezi obžalovanými, když stěžovateli byl po více než 8 letech trestního řízení uložen peněžitý trest ve výši 75 000 Kč, tedy skoro 50 % peněžitých trestů, jak byly uloženy ostatním odsouzeným s diametrálně odlišnými trestními sazbami (3 až 8 let), a po nepoměrně kratší době trestního řízení.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)].
7. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku.
V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument".
Toto stanovisko ve své judikatuře zastává i Evropský soud pro lidská práva.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který přezkoumal dovolání stěžovatele z hlediska jím uplatněných námitek a dospěl k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu