Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ nezl. Kryštofa Martinka, zastoupeného matkou Eliškou Martinkovou, 2/ Elišky Martinkové a 3/ Vladislavy Koubové, všichni zastoupeni Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, AK se sídlem ul. 5. května 1050/66, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 č. j. 55 Co 222/2015-177 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 12. 2014 č. j. 22 C 94/2012-146, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé upřesnili, že ústavní stížností napadají pouze ty části výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byla částečně zamítnuta jejich žaloba, a to do částky 30 000,- Kč s přísl. u každého z nich, a nebylo vyhověno jejich odvolání proti nákladovému výroku soudu prvního stupně.
Stěžovatelé se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhali vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 226 875,- Kč s příslušenstvím, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 8/2004 a 34 C 83/2004. Žalovaná v průběhu sporu uznala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce, a jako zadostiučinění mimosoudně zaplatila žalobci a) a žalobkyni b) zadostiučinění každému ve výši 75 250,- Kč, a žalobkyni c) zadostiučinění ve výši 72 625,- Kč.
Dne 31. 12. 2014 rozsudkem č. j. 22 C 94/2012-146 nalézací soud věc rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě každému ze žalobců částku 21 875,- Kč s přísl. (výrok I), žalobu v části, ve které se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali zaplacení částky 52 875,- Kč s přísl., a žalobkyně c) zaplacení částky 55 500,- Kč s přísl., zamítl (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobců na nákladech řízení částku 39 494,40 Kč (výrok III).
Nalézací soud ve výše uvedeném rozsudku konstatoval, že řízení ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 8/2004 a 34 C 83/2004 trvalo vůči žalobci a) a žalobkyni b) 10 let a tři měsíce, a vůči žalobkyni c) trvalo 10 let. Žalobci se na celkové délce řízení výrazně nepodíleli. Nalézací soud specifikoval postup výpočtu výše finančního zadostiučinění a výslednou částku odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům a) a b) nepřiměřenou délkou řízení nalezl ve výši 97 125,- Kč pro každého z nich, a pro žalobkyni c) ve výši 94 500,- Kč; s ohledem na částky žalovanou žalobcům již plněné jim poté přiznal rozdíl mezi těmito částkami, a ve zbývající části žalobu zamítl. Nalézací soud posoudil též účelnost jednotlivých úkonů právní pomoci učiněných advokátkou žalobců, některé z nich posoudil jako neúčelné a náhradu za ně žalobcům nepřiznal.
Dne 1. 7. 2015 rozsudkem č. j. 55 Co 222/2015-177 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání všech žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 31. 12. 2014 č. j. 22 C 94/2012-146 ve výroku II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit ve stanovené lhůtě žalobcům a) a b) po 22 875,- Kč a žalobkyni c) částku 25 500,- Kč, jinak rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům ve stanovené lhůtě k rukám jejich právní zástupkyně náklady odvolacího řízení v částce 18 730,- Kč (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že úpravy základní částky zadostiučinění provedené nalézacím soudem byly správné jen částečně. Odvolání do výroku o nákladech řízení neshledal důvodným, protože žalobci měli všechny rozhodné skutečnosti uvést v žalobě a pokud tak neučinili, nelze její doplňování považovat za účelný úkon právní služby.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s tím, že v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou soudního řízení nebyli zcela úspěšní, neboť dle jejich přesvědčení každému z nich soudy přiznaná náhrada nemajetkové újmy měla být vyšší o 30 000,- Kč; nesouhlasili též s názorem obecných soudů o neúčelnosti některých úkonů právní služby advokátkou jim poskytnutých a s nepřiznáním náhrady nákladů za tyto úkony. Jinak řečeno, stěžovatelé nesouhlasili s právními závěry učiněnými obecnými soudy v jejich civilní věci a byli toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno i základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994
sp. zn. I. ÚS 2/93
(N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ve vztahu k námitkám stěžovatelů, týkajícím se nákladových výroků napadených rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, ve shodě se svou ustálenou judikaturou, že k ústavněprávnímu přezkumu rozhodování obecných soudů o nákladech řízení přistupuje krajně zdrženlivě. Zastává totiž názor, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. V posuzovaném případě nebyly žádné důvody pro odchýlení se od těchto pravidel shledány.
Podrobnější argumentace, z níž Ústavní soud konstantně vychází při rozhodování o nákladech řízení, je obsažena např. v usneseních
sp. zn. I. ÚS 457/05
,
IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
I. ÚS 30/02
,
IV. ÚS 303/02
,
III. ÚS 255/05
,
I. ÚS 457/05
,
III. ÚS 4612/12
a dalších, dostupných v internetové databázi NALUS (http://nalus.usoud.cz); na odůvodnění těchto judikátů je možno odkázat i v této věci.
Ústavní soud je toho názoru, že v posuzované věci se s otázkou účelnosti nákladů řízení jak nalézací soud, tak i soud odvolací, v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyrovnaly a neshledal jakýkoliv důvod jejich odůvodněné závěry dále korigovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu