Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Riegera, zastoupeného JUDr. Janou Riegrovou, advokátkou, AK se sídlem v Šestajovicích, Na Balkáně 228/38, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 7 As 33/2013-36, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013 č. j. 8 A 199/2010-37, a proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 25. 6. 2010 č. j. O-152251/30640/2009/ÚPV ve spojení s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 4. 2009 č. j. O-152251/35016/2008/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 27. 4. 2009 Úřad průmyslového vlastnictví na návrh společnosti TimePro, spol. s r. o., Praha, podle ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách zrušil s účinky ex nunc slovní ochrannou známku v grafickém provedení č. 233691 ve znění "Time Pro", jejímž vlastníkem byl stěžovatel.
Dne 25. 6. 2010 předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 4. 2009 podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Dne 25. 4. 2013 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "žalovaný") ze dne 25. 6. 2010 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovaný při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí.
Dne 20. 6. 2013 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") jako nedůvodnou zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 25. 4. 2013 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že záruky spravedlivého procesu, uvedené v článku 36 odst. 1 Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jsou omezeny a - jak zřejmě vyplývá z jejich slovního znění - nevztahují se na správní řízení samotné, vedoucí k vydání správního rozhodnutí. Jinak řečeno, na zásady a pravidla ovládající správní řízení nemá Listina či Úmluva bezprostřední vliv. Citované články Listiny a Úmluvy se aplikují až na řízení před obecnými soudy, případně nesoudními orgány, splňujícími požadavky nezávislosti, nestrannosti a vybavenými tzv. plnou jurisdikcí, jejichž předmětem je přezkum již vydaných správních rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 3.
1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 351/04 a usnesení ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 337/06 , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tato skutečnost byla také jedním z důvodů, proč Výbor ministrů Rady Evropy přijal Rezoluci (77) 31, o ochraně jednotlivců před akty správních úřadů (dostupné na webových stránkách Rady Evropy). Je tedy úkolem především obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu, posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaných Úřadem průmyslového vlastnictví. Ústavní soud vstupuje do systému přezkumu až následně a posuzuje spravedlivost řízení před soudem, nikoliv tedy řízení mu předcházejících.
Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo. Správní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele.
Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tvrzení o porušení čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny nebylo podloženo jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací.
Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. v jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.
Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správními soudy rozhodujícími o jeho správní žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu