Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hoška, zastoupeného JUDr. Josefem Vítem, advokátem, se sídlem Kostelní 146/3, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2024 č. j. 16 Co 113/2024-274, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Veleslava Malíka a Jany Malíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") svým usnesením ze dne 14. 5. 2024 č. j. 4 C 212/2014-261 rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Zohlednil zhoršený zdravotní stav stěžovatele, který ho vedl ke zpětvzetí žaloby. Pozemek, v souvislosti se kterým se původně domáhal proti vedlejším účastníkům řízení práva cesty, prodal, protože by se o něj s ohledem na svůj zhoršený zdravotní stav nemohl starat. Z tohoto důvodu vzal žalobu zpět. Okresní soud uvedl, že stěžovatel je příjemcem starobního důchodu ve výši 21 033 Kč, vlastníkem rodinného domu a osobního automobilu. Částku téměř 1 000 000 Kč, kterou obdržel za jím prodaný pozemek, částečně investoval do rekonstrukce domu, nákupu palivového dřeva a z větší části také finančně podpořil svoje nejbližší. Podle okresního soudu se tedy zachoval přiměřeně ke svému věku i zdravotnímu stavu a existovaly důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř.
3. K odvolání vedlejších účastníků změnil krajský soud rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům řízení na nákladech nalézacího řízení částku 124 268 Kč (výrok I ústavní stížností napadeného usnesení) a výrokem II stěžovateli uložil vedlejším účastníkům uhradit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 783 Kč. Podle krajského soudu by bylo možné o aplikaci § 150 o. s. ř. ve prospěch stěžovatele uvažovat vzhledem k jeho zdravotním a osobním poměrům, nicméně s ohledem na okolnosti případu moderační právo ve prospěch stěžovatele aplikovat nelze. Stěžovatel neprokázal, jak naložil s částkou bezmála 1 000 000 Kč, kterou obdržel krátce před zpětvzetím žaloby. Uvedená částka je natolik vysoká, že stěžovatel se díky ní stal dostatečně solventní na to, aby kalkuloval s tím, že mu může být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, pokud žalobu vezme zpět. Krajský soud k tomu doplnil, že stěžovatel byl zastoupen advokátem, který jej měl v kontextu dané situace poučit o důsledcích zpětvzetí žaloby. Proto nelze ve prospěch stěžovatele aplikovat § 150 o. s. ř.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh sporu s tím, že s ohledem na svůj zdravotní stav svůj pozemek prodal a poté musel přistoupit ke zpětvzetí žaloby. Podstatou argumentace je nesouhlas s povinností k náhradě nákladů řízení, zejména s počtem úkonů právní pomoci. Uznává, že krajský soud jednotlivé úkony v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, ale nekonkretizuje, zda všechny vedlejšími účastníky požadované úkony právní služby lze považovat za účelně vynaložené. Krajský soud nespecifikuje, které z úkonů rozhodl vedlejším účastníkům nahradit zcela a které jen zčásti. V daném rozsahu odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není dostatečné. V této souvislosti blanketně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu s tím, že nutnost řádného odůvodnění se týká také rozhodování o náhradě nákladů řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
7. Princip minimalizace zásahů je patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý.
8. Stěžovatel se ani nepokouší identifikovat závažnou ústavněprávní diskrepanci v rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pro niž by mohl Ústavní soud do rozhodnutí krajského soudu zasáhnout a zrušit jej. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem. V případě pochybností o účelnosti jednotlivých úkonů právní služby ve prospěch vedlejších účastníků měl možnost je v ústavní stížnosti konkretizovat. To však neučinil a omezil se na obecné konstatování o pochybnostech o počtu úkonů právní služby. Taková argumentace není dostatečná. Ústavnímu soudu nenáleží, aby místo stěžovatele vyhledával, zda v řízení byly provedeny všechny úkony, které soudy vedlejším účastníkům řízení přiznaly. Úkolem Ústavního soudu rovněž není, aby zkoumal, za které úkony se vedlejším účastníkům řízení dostalo plné náhrady a za které náhrady částečné.
9. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zjevné, že krajský soud se otázkou povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení podrobně zabýval, včetně posouzení jednotlivých úkonů a toho, zda za ně bude vedlejším účastníkům řízení podle příslušných právních předpisů přiznána náhrada úplná anebo jen částečná. Je zřejmé, za jaký počet úkonů je náhrada nákladů přiznána. Krajský soud jednotlivé úkony nepojmenovává, vysvětluje, jakou úhradu (v jakém rozsahu) se rozhodl vedlejším účastníkům řízení za ně poskytnout. Podle Ústavního soudu lze takový postup krajského soudu akceptovat. Ústavní soud zároveň akceptuje krajským soudem podrobně vysvětlenou úvahu, že za daných okolností není nepřiměřené, aby v souladu s procesními pravidly, která se týkají následků zpětvzetí žaloby a zastavení řízení, stěžovatel hradil vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení.
10. Pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že ač stěžovatel formálně petitem ústavní stížnosti napadá rozhodnutí krajského soudu jako celek, tedy i jeho výrok vztahující se k rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, jeho argumentace směřuje jen proti výroku I. Za odvolací řízení byla totiž vedlejším účastníkům řízení přiznána náhrada nákladů řízení zjevně toliko ve výši de facto jednoho úkonu právní služby.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu