Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky STEJK s. r. o., sídlem Koželužská 34/9, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2022 č. j. 6 Ads 265/2021-21 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. srpna 2021 č. j. 61 A 32/2021-39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kotlářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka podala dne 5. 8. 2021 [tři dny po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené v § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")] proti vedlejší účastnici žalobu, současně podala žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby, kterou odůvodnila tím, že její zástupce byl na dovolené ve Španělsku od 18. 7. 2021 s plánovaným návratem dne 28. 7. 2021, s ohledem na nákazu jednoho z jeho dětí nemocí covid-19 se však rodina namísto leteckou dopravou vrátila zpět do České republiky pronajatým automobilem, a to až dne 30. 7. 2021. Tyto nepředvídatelné okolnosti jsou podle stěžovatelky takové intenzity, že odůvodňují mimořádné prominutí lhůty.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 8. 2021 č. j. 61 A 32/2021-39 žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty podle § 3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen "zákon č. 191/2020 Sb."), zamítl a žalobu odmítl pro opožděnost. Krajský soud konstatoval, že (pomine-li možnost podat žalobu před odjezdem na dovolenou) navzdory nesnázím doprovázejícím odjezd z dovolené se zástupce stěžovatelky vrátil zpět do České republiky v noci 30. 7. 2021, tj. 3 dny před koncem lhůty pro podání žaloby. Měl tak stále možnost žalobu v zákonem stanovené lhůtě podat. Podle soudu uváděné skutečnosti nebyly natolik intenzivní, aby mohly naplnit kritéria předpokládaná zákonem č. 191/2020 Sb., tj. znemožnění či podstatné ztížení učinění úkonu.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem krajskému soudu, že z tvrzení uvedených v žádosti nevyplývá, že by stěžovatelka, resp. její zástupce v důsledku opožděného návratu z dovolené nebyl schopen podat žalobu včas.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozsudkem byla její kasační stížnost zamítnuta především proto, že Nejvyšší správní soud aplikoval § 109 odst. 5 s. ř. s., podle kterého se ke skutečnostem, které uplatnil stěžovatel poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, nepřihlíží. Stěžovatelka je přesvědčena, že při podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty nemohla posoudit, zdali jsou její tvrzení dostatečná, a podle jejího názoru krajský soud pochybil, když stěžovatelku nepoučil, že podaná žádost dle názoru soudu nenaplňuje hypotézu § 3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. Tím, že došlo k vydání napadeného usnesení, aniž by měla stěžovatelka možnost předvídat rozhodnutí soudu a reagovat na ně doplněním tvrzení a důkazních prostředků prokazujících vážnost a trvání jí uváděného omluvitelného důvodu spočívajícího v opatření při epidemii, které jí znemožnilo, respektive podstatně ztěžovalo včas podat žalobu, stěžovatelce nezbylo než podat kasační stížnost, ve které reagovala na v napadeném usnesení uvedenou argumentaci a odstranila nedostatky žádosti. Nejvyšší správní soud však s odkazem na § 109 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelkou doplněné skutečnosti a důkazní prostředky nevzal v potaz. Stěžovatelka uvádí, že právní zástupce i v době, kdy předmětnou žalobu a žádost o prominutí lhůty podával, byl stále ještě ovlivněn následky bezprecedentní situace, na kterou předmětná právní úprava směřovala, správní soudy však postupovaly v rozporu s účelem této právní úpravy.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10.
10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud pochybil, nevzal-li v úvahu další důvody, které jejímu zástupci bránily podat včas žalobu, a které uvedla až v kasační stížnosti. Šlo o tvrzení stěžovatelky, že její zástupce po návratu z dovolené dne 30. 7. 2021 musel vyřešit oddělení nenakažených členů domácnosti (manželky a dcery) od syna a sebe, a také své matky. Hygienickou stanicí bylo zástupci stěžovatelky doporučeno setrvat v samoizolaci (zřejmě míněna karanténa) do negativního PCR testu sebe a svého syna. Přesto, že se tedy zástupce stěžovatelky vrátil do České republiky tři dny před koncem lhůty k podání žaloby, neměl možnost ji podat, neboť důsledky překážky, která nastala z důvodu pandemie onemocnění covid-19 na dovolené ve Španělsku, trvaly i po návratu do České republiky - teprve dne 5. 8. 2021 se mohl zástupce stěžovatelky po absolvování negativního PCR dostavit do své kanceláře a pokračovat v práci.
10. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na skutečnost, že plánovaný návrat byl zpožděn pouze o dva dny a zástupci stěžovatelky zbývaly další 3 dny na podání žaloby, přičemž již před odjezdem na dovolenou si musel být vědom skutečnosti, že po návratu z dovolené mu bude z dvouměsíční lhůty k podání žaloby zbývat pouze několik dnů, nepovažuje zástupcem uvedenou skutečnost (zpožděný návrat z dovolené) za vážný omluvitelný důvod, který by mu znemožnil či podstatně ztížil žalobu včas podat. Nejvyšší správní soud vyšel ze skutečnosti, že zástupce stěžovatelky v žádosti adresované krajskému soudu ani netvrdil, že by nebyl schopen z důvodu péče o nemocného syna či jiné rodinné příslušníky dostavit se do své kanceláře či z jiného důvodu po příjezdu do České republiky žalobu podat včas.
11. Uvedenému závěru Nejvyššího správního soudu nemá z pohledu ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout. Meze kasačního přezkumu jsou vymezeny v § 102 a násl. s. ř. s. Ustanovení § 109 s. ř. s., které upravuje postup Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti, v odst. 5 stanoví, že ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Nelze proto rozumět tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud tím, že aplikoval citované ustanovení, zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a to tím spíše, že stěžovatelce nic nebránilo skutečnosti uvedené v kasační stížnosti přednést krajskému soudu v žádosti o prominutí lhůty.
Uvedl-li právní zástupce jednoznačně jako důvod žádosti okolnost spočívající v opožděném návratu do České republiky, nemohl krajský soud předpokládat, že existují ještě nějaké další důvody, a nevyzýval proto stěžovatelku k doplnění žádosti, zejména když z podané žádosti a z ní uvedených důvodů potřeba doplnění nevyplynula. Soud sám nedisponuje informacemi o tom, z jakého důvodu účastník procesní úkon zmeškal, proto je v zákoně č. 191/2020 Sb. obsažena úprava, která počítá s prominutím zmeškání lhůty na žádost, jejímž prostřednictvím žadatel objasňuje důvody, proč úkon zmeškal a zda se tak stalo v důsledku mimořádných opatření při epidemii.
12. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i ve sporech projednávaných správními soudy plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, v dané věci to platí tím spíše, že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že v rozporu s právem na spravedlivý proces (resp. s právem na přístup k soudu) není, pokud zákonná úprava stanoví podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud zabýval podaným návrhem věcně, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. Tyto procesní podmínky řízení jsou totiž důležité z hlediska předvídatelnosti rozhodování soudů, snižují nežádoucí entropii a potenciální svévoli, jejich naplňování je proto třeba vnímat i jako jeden z nezbytných atributů právního státu.
13. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud postupovaly plně v souladu se zákonem a jeho ústavně konformním výkladem, a provedly veškeré úkony způsobem, ve kterém nelze spatřovat extrémní formalismus. Správní soudy svá rozhodnutí rovněž přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud v jejich postupu neshledal pochybení, která by mohla dosahovat ústavní intenzity.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu