Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. května 2025 č. j. 12 Co 175/2025-164 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. prosince 2024 č. j. 16 EXE 8451/2022-143, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a nezletilé T. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovateli byla dřívějším rozsudkem uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000 Kč měsíčně k 15. dni v měsíci předem k rukám matky. Následně matka podala jménem nezletilé exekuční návrh proti stěžovateli, jehož předmětem bylo dlužné výživné ve výši 8 000 Kč za dobu od 1. 3. 2020 do 31. 3. 2020, dlužné výživné ve výši 4 000 Kč za dobu od 1. 1. 2023 do 31. 1. 2023 a běžné výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně od února 2023 do budoucna. Soudní exekutor postoupil k okresnímu soudu návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Stěžovatel namítal, že výživné uhradil a žádný dluh na výživném neexistuje.
3. Okresní soud stěžovateli vyhověl a exekuci zcela zastavil (výrok I.). Dospěl k závěru, že stěžovateli nevzniklo dlužné výživné a že běžné výživné ve výši 4 000 Kč stěžovatel hradí řádně a včas. K tomu poznamenal, že pokud jde o určení toho, zda stěžovateli vzniklo dlužné výživné (resp. k jakému dni byl stěžovatel povinen výživné hradit), v praxi se objevují dva názorové proudy - podle jednoho znamenalo hrazení výživného "k 15. dni v měsíci předem" to, že výživné má být zaplaceno měsíc před měsícem, za nějž je placeno; podle druhého má být zaplaceno v kalendářním měsíci, za nějž je placeno. Matka nezletilé patrně zastávala první názor, zatímco stěžovatel i okresní soud - v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu - zastávají druhý názor. Okresní soud proto exekuci zastavil dle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). S ohledem na shora uvedené stěžovateli nepřiznal ani právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); stejně tak právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ani soudnímu exekutorovi (výrok III.).
4. Proti výroku II. podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že k nařízení exekuce došlo šikanózním jednáním matky oprávněné, a proto by jí měla být uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Odvolání proti usnesení okresního soudu podala i matka oprávněné, která navrhla, aby odvolací soud zamítl návrh na zastavení exekuce.
5. Krajský soud zdůraznil, že oprávněná je v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem a matka oprávněné není oprávněna k výkonu procesních práv, tudíž ani k podání odvolání. Odvolání matky oprávněné proto odmítl (výrok I.). Dále neshledal důvody ani pro uložení nákladů řízení oprávněné postupem dle § 147 o. s. ř., jelikož by tím byla nepřiměřeně postihována matka oprávněné za plnění své rodičovské odpovědnosti a snahy pečovat o jmění dítěte. Usnesení okresního soudu v stěžovatelem napadeném nákladovém výroku II. tedy potvrdil (výrok II.). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III.).
6. Neopomenutelnou součástí práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je povinnost soudu každé své odůvodnění řádně zdůvodnit, objasnit na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí došel a vypořádat se s námitkami účastníků. Krajský soud na tuto povinnost rezignoval. Stěžovatelovými námitkami se nezabýval, a pokud ano, pouze poukázal na usnesení okresního soudu. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
7. Krajský soud nevyloučil možnost využití institutu separace nákladů dle § 147 o. s. ř. a neuložil matce oprávněné náhradu nákladů, protože by tím byla "nepřiměřeně postihována za plnění své rodičovské odpovědnosti a snahu pečovat o jmění dítěte". Postup matky oprávněné má šikanózní prvky a uložení povinnosti náhrady nákladů mohlo být jedinou formou sankce za podání takového šikanózního exekučního návrhu. Podmínky pro aplikaci institutu separace nákladů ve smyslu § 147 o. s. ř. byly naplněny a nalézací soudy jej měly využít.
8. Soudy s otázkou náhrady nákladů vypořádaly nesprávně. Tyto náklady představují majetkovou újmu, a tedy zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 3047/23 , bod 11).
11. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na soudní ochranu, pod které lze řadit i požadavek na řádné odůvodnění. Požaduje se přitom řádná reakce soudu na argumenty podstatné pro rozhodnutí ve věci, nikoli na každé tvrzení vznesené stěžovatelem [srov. nález ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14
(N 225/75 SbNU 521), bod 13].
12. Ústavní soud také zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře opakovaně deklaroval, že rozhodování o náhradě nákladů náleží primárně obecným soudům [srov. nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 3688/13
(N 179/74 SbNU 559)]. Toto platí zvlášť pro rozhodování dle § 150 o. s. ř., kdy je na obecných soudech uvážit míru výjimečnosti konkrétních okolností [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti [srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
13. Krajský soud ve svém usnesení všechny výroky řádně odůvodnil, včetně výroku o náhradě nákladů. Uvedl, že neshledal důvod pro uložení této povinnosti matce oprávněné, předestřel své úvahy, proč jej neshledal. Napadený nákladový výrok II. okresního soudu následně potvrdil.
Odůvodnění napadených rozhodnutí lze - navzdory stručnosti - považovat za dostatečné. Ústavní soud taktéž nenalezl žádnou okolnost, která by zapříčinila extrémní exces nákladových výroků nebo přesah vlastních zájmů stěžovatele a založila tak jejich ústavněprávní relevanci. Stěžovatel pouze opakuje, že postup matky považuje za šikanózní, pročež měla být "potrestána" alespoň uložením povinnosti k náhradě jeho nákladů řízení, aniž by tvrdil a prokazoval přesah vlastních zájmů a mimořádný význam své věci pro rozhodovací praxi obecných soudů. Na posuzovanou věc proto plně dopadají výše uvedené závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34.
14. Pokud stěžovatel napadá také výrok I. usnesení krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání matky, jde rovněž o zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost. Stěžovatel totiž brojí proti rozhodnutí, které bylo vydáno v jeho prospěch, pročež z povahy věci nemohlo dojít k porušení jeho základních práv.
15. Jelikož Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení stěžovatelových základních práv, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu