Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Senohrábka, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024 č. j. 23 Cdo 3443/2023-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2023 č. j. 16 Co 125/2023-81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 64 C 1/2022-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) uhrazení částky 348 300 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení spočívajícího v protiprávním zkracování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze strany vedlejší účastnice řízení. Nároky uplatňoval v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 5. 10. 1995, v jejímž důsledku došlo k poškození jeho zdraví.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 11. 2022 č. j. 64 C 1/2022-50 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 6. 2023 č. j. 16 Co 125/2023-81 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud po doplnění dokazování o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. 32 Cdo 4771/2016, který se rovněž týkal stěžovatele, dovodil, že vedlejší účastnice řízení není ve věci pasivně legitimována. Nárok stěžovateli vznikl na základě zákonného pojištění odpovědnosti za škodu, kterou stěžovateli způsobil škůdce pojištěný u vedlejší účastnice řízení, a nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení. Práva a povinnosti vedlejší účastnice řízení vzniklé ze zákonného pojištění přešly dne 12. 1. 2000 v souladu s § 29 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, na Českou kancelář pojistitelů. Vedlejší účastnice řízení vykonávala práva a povinnosti ze zákonného pojištění pouze jménem a na účet České kanceláře pojistitelů. Ve věci je proto pasivně legitimovaná Česká kancelář pojistitelů. K uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení doplnil, že jde o zbytkovou kategorii a vznikl-li stěžovateli nárok ze zákonného pojištění vůči pojistiteli škůdce, nelze aplikovat úpravu bezdůvodného obohacení.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2024 č. j. 23 Cdo 3443/2023-104 odmítl jako nepřípustné. Dospěl-li městský soud na základě skutkových tvrzení uvedených stěžovatelem k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok představuje nárok plynoucí ze zákonného pojištění, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. O konkurenci nároků podle Nejvyššího soudu nešlo. Městský soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Ostatní otázky nemohly přípustnost dovolání založit, neboť na nich napadený rozsudek městského soudu nezávisel.
6. Stěžovatel nejprve popisuje skutkový stav a obsah napadených rozhodnutí. Zdůrazňuje, že rozhodovací praxi týkající se vymezení žaloby při konkurenci nároků, od níž se soudy odchýlily, vymezil řádně a určitě. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, který řeší problematiku souběhu nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Bylo věcí stěžovatele, zda se bude domáhat náhrady škody po škůdci (viníkovi dopravní nehody), nebo vydání bezdůvodného obohacení (po vedlejší účastnici řízení) vzniklého vypracováním nesprávného znaleckého posudku, na jehož základě se vedlejší účastnice řízení neoprávněně obohacovala. Stěžovatel po celou dobu řízení tvrdil, že žalobu podává z titulu bezdůvodného obohacení a bylo na obecných soudech, aby se s jeho tvrzeními a námitkami vypořádaly. Nejvyšší soud postupoval podle stěžovatele formalisticky, když stěžovatelem nastolené otázky ohledně konkurence nároků a s tím spojenou problematiku pasivní věcné legitimace vyloučil z dovolacího přezkumu s odůvodněním, že na nich rozhodnutí městského soudu nespočívalo.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení. Nejvyššímu soudu vytýká formalistický přístup, neboť jím nastolené otázky vyloučil z dovolacího přezkumu s tím, že napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívalo. K tomu Ústavní soud v obecné rovině připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné porušení záruk řádného procesu neshledal.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím žaloby, přičemž obecným soudům vytýká, že se nevěnovaly jeho námitkám ohledně konkurence nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného bohacení a postupovaly formalisticky. Ústavní soud výhrady stěžovatele nesdílí. Nebylo sporu o tom, že ke škodní události (dopravní nehodě, z níž stěžovatel odvozuje svoje nároky) došlo v roce 1995. Podle § 27 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se škodní události, které nastaly před 1.
1. 2000, a nároky z nich vzniklé, tj. i nároky na náhradu škody vzniklé po tomto datu ze škodní události z doby před 1. 1. 2000, řídí dosavadními právními předpisy a jde proto o nároky ze zákonného pojištění. Pasivně legitimovaným subjektem ve sporu o pojistné plnění z titulu přímého nároku poškozeného proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2000 je pouze Česká kancelář pojistitelů. Je tomu tak i přesto, že faktickou správu nároků a vyplácení náhrady škody poškozeným provádí vedlejší účastnice řízení, resp. předtím Česká pojišťovna, a.
s.
12. Ačkoli stěžovatel svoje nároky formuloval jako nároky z bezdůvodného obohacení, obecné soudy je podle obsahu stěžovatelových tvrzení primárně vyhodnotily (právně kvalifikovaly) jako nároky ze škody na zdraví vyplývající ze zákonného pojištění, k jejichž plnění není vedlejší účastnice řízení pasivně legitimována. Obvodní soud, jehož závěry aproboval městský soud, se nicméně vyjádřil i k eventuálním nárokům na vydání bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že vzhledem k povinnosti vedlejší účastnice řízení vyúčtovat České kanceláři pojistitelů veškeré plnění vyplacené stěžovateli z titulu náhrady za ztrátu na výdělku, nemohla vedlejší účastnice řízení objektivně získat žádný majetkový prospěch. Proto by nebyla pasivně legitimována k jeho vydání, ani pokud by šlo o nárok z bezdůvodného obohacení. Za daného stavu nemá Ústavní soud žádné výhrady proti zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení.
13. Pochybení nespatřuje Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu, který se stěžovatelem předloženými otázkami ohledně posouzení tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení nezabýval. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podrobně popsal, že právní důvod požadovaného plnění vyplývá z vylíčených skutkových okolností a právní posouzení věci náleží soudu. V projednávané věci se nejednalo o konkurenci nároků, neboť odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu posoudil nárok správně jako plynoucí ze zákonného pojištění (viz body 14 a 15 napadeného usnesení). Proto nemělo význam řešit problematiku bezdůvodného obohacení a otázky, které se této problematiky týkaly, byly v zásadě bezpředmětné.
14. Stěžovatelova argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 není přiléhavá. Uvedené rozhodnutí řešilo situaci, která se týkala více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost s tím, že případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu. V nyní posuzované věci dospěly soudy ovšem k jednoznačnému závěru, že vedlejší účastnici řízení nelze žalovat o nároky vycházející ze zákonného pojištění, když všechny práva a povinnosti převzala Česká kancelář pojistitelů, a dále, že na straně vedlejší účastnice řízení nelze uvažovat ani o eventuálním bezdůvodném obohacení, neboť pouze jedná jménem a na účet České kanceláře pojistitelů.
15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se danou věcí dostatečně podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým právním názorům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť se ve své argumentaci žádného protiústavního excesu nedopustily.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu