Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Tomanové, zastoupené Mgr. Tomášem Hanusem, advokátem, sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2025 č. j. 54 Co 79/2025-253 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. března 2024 č. j. 6 C 411/2021-224, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Radovana Fily, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip právní jistoty, předvídatelnosti rozhodování a rovnosti účastníků podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 72 500 Kč (výrok I), jakož i částky 45 764 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil stěžovatelce z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 41 140 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 498 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 69 890,60 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v napadené vyhovující části výroku III a ve výroku IV potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 690 Kč. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka se bezdůvodně obohatila tím, že za ni vedlejší účastník plnil, co měla sama plnit (konkrétně šlo o dluh stěžovatelky vůči advokátovi JUDr. Ladislavu Veselému za poskytnuté právní služby), a tudíž jí vznikla povinnost mu toto plnění vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Vytkl však obvodnímu soudu, že nevzal v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník při rozchodu sdělil stěžovatelce, že "jsou vyrovnaní" a že "po ní nic nechce". Toto prohlášení kvalifikoval jako prominutí dluhu (§ 1995 občanského zákoníku), načež důvodnou shledal námitku vedlejšího účastníka, že jde o neplatné právní jednání, neboť vedlejší účastník tak učinil v omylu, že je stěžovatelka nemajetná (zatajila mu totiž, že zdědila peněžní prostředky v částce přesahující 600 000 Kč).
4. Stěžovatelka tvrdí, že platba vedlejšího účastníka byla darem či nezištnou výpomocí v rámci partnerského soužití, nikoliv plněním bez právního důvodu, a vytýká obecným soudům, že ignorovaly či bagatelizovaly projevy vůle vedlejšího účastníka, nehodnotily jeho následné chování či její dobrou víru. V důsledku toho jsou skutkové závěry (tedy že dané plnění nemělo právní důvod) v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Městský soud nadto pominul některé důkazní návrhy, případně je odmítl jako nadbytečné, aniž by to řádně zdůvodnil. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně či nepřesvědčivě zdůvodněná, skutkové závěry mají být bez opory v provedených důkazech, existuje značná disproporce mezi úvahami obvodního soudu a městského soudu, které přesto dospěly ke stejnému závěru.
5. Městský soud měl podle stěžovatelky postupovat v rozporu s aktuální právní úpravou a judikaturou, neboť ty rozlišují situace, kdy je plněno bez právního důvodu a kdy je plněno z důvodu daru či vedení společné domácnosti, a nesprávně vyložil § 2997 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku. Argumentuje přitom, že vedlejší účastník bez dalšího a vědomě provedl plnění namísto ní (na její dluh), podle všeho s dárcovským úmyslem či jako výpomoc nebo jako vzájemné plnění za trvání partnerského vztahu, a tudíž nelze takové plnění kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. Tvrdí, že mohla očekávat, že obecné soudy její případ posoudí komplexně, tedy že vezmou v úvahu i možné darování, namísto toho favorizovaly formální pohled. Vedle toho obecné soudy zkratkovitě posoudily liberační důvod, když "ze zákazu automatické liberace (při vědomém plnění nedluhu) [...] vytvořily automatický vznik nároku bez možnosti liberace".
6. Porušení rovnosti účastníků řízení mělo podle stěžovatelky spočívat v nerovnoměrném přistupování k důkazům, když jí předložené důkazy dostatečně nezohlednily, naopak převzaly narativ vedlejšího účastníka a své závěry opřely o jeho neprokázaná tvrzení (že zatajila své majetkové poměry a že o nich nevěděl), rezignovaly na kritické hodnocení jeho verze a nevyužily všech prostředků k objasnění skutečné vůle obou partnerů. Dodává, že i kdyby se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila, šlo by z jeho strany o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť plnil vědomě a nezištně na "nedluh" (tj. plnil za ni její závazek) a utvrzoval ji v určitém domnění a vnímání; teprve po rozchodu, ve snaze jí ublížit, začal dané plnění požadovat zpět. V této souvislosti vytýká obecným soudům, že se její argumentací nezabývaly. Má rovněž za to, že jde o nepřiměřený zásah do jejích majetkových práv.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 12. 2025 stěžovatelka namítla porušení principu právní jistoty, resp. předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť městský soud vybočil z ustálené praxe bez řádného vysvětlení. Došlo i k porušení zákazu libovůle, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí trpí logickými rozpory a opomenutím relevantních námitek. I v návaznosti na to znovu připomíná, že jednání vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy, a vytýká obecným soudům, že se její námitkou nezabývaly. Poukazuje i "na širší okolnosti případu", mimo jiné na to, že ze strany vedlejšího účastníka jde o projev zášti a pomsty pro rozpad jejich vztahu z důvodu fyzických útoků a že vedle zahájení několika soudních sporů na ni vedlejší účastník vyvíjel nátlak, obtěžoval ji a pronásledoval, což u ní vedlo ke vzniku a rozvoji psychosomatických potíží. V soudním řízení na tyto skutečnosti upozornila, avšak obecné soudy na ně nevzaly zřetel. Tvrdí rovněž, že i ona poskytla ve prospěch vedlejšího účastníka a jeho rodiny plnění, která nebyla předmětem vypořádání.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Navrhuje-li však stěžovatelka zrušení rozsudku obvodního soudu ve výroku I, II a části výroku III, kterou byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na zaplacení částky 22 498 Kč s příslušenstvím, jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v těchto případech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení takové ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014
sp. zn. III. ÚS 1161/14
). Stěžovatelka však neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko).
12. Ústavní soud nicméně připustil, že i v tzv. bagatelních věcech může dojít k porušení ústavnosti, dosahuje-li pochybení orgánu veřejné moci značné intenzity, jako je tomu zejména v případě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013
sp. zn. III. ÚS 3672/12
, ze dne 9. 1. 2013
sp. zn. II. ÚS 4668/12
, ze dne 12. 12. 2012
sp. zn. III. ÚS 4497/12
a další); jde o případy, kdy byly účastníku řízení odepřeny přístupy k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález ze dne 21. 1. 2013
sp. zn. IV. ÚS 2477/12
(N 16/68 SbNU 223)] nebo když je rozhodnutí vydané v takovém řízení nepřezkoumatelné [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004
sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421)]. Pochybení takové povahy však zjištěna nebyla.
13. Stěžovatelka totiž především vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci, tvrdíc, že úhrada její pohledávky vedlejším účastníkem měla být kvalifikována jako darování apod., případně že je dán liberační důvod podle § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. To však jsou otázky interpretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení Ústavnímu soudu nepřísluší. Obvodní soud přesvědčivým způsobem vysvětlil, které platby považoval za běžné platby v rámci partnerského soužití a které již tento charakter postrádaly (viz bod 4, 11 a 22 rozsudku obvodního soudu). V rozporu s ústavním pořádkem pak není ani závěr, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník plnil, ačkoliv věděl, že stěžovatelka nic jmenovanému nedluží. Právní názor městského soudu, podle kterého vědomost vedlejšího účastníka, že plní na cizí dluh, ač takovou povinnost sám nemá, nevylučuje vznik práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči stěžovatelce podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i právní doktrínou. Se stěžovatelčiným argumentem, že šlo o běžnou úhradu v rámci partnerského soužití, se městský soud vypořádal (viz bod 13 rozsudku).
14. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by obecné soudy - v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování - vybočily z rozumně očekávatelného výkladu práva a nerespektovaly relevantní zákonné ustanovení a judikaturní závěry. K tomu dodává, že požadavek absence "překvapivosti" rozhodnutí neznamená, že účastníkům řízení musí být předem znám výsledek sporu. Jeho účelem je zajistit, aby účastník řízení mohl realizovat svá procesní práva (zejm. navrhovat důkazy, skutkově a právně argumentovat). Namítá-li stěžovatelka, že městský soud věc posoudil jinak než obvodní soud, z ústavní stížnosti neplyne, v jakém konkrétním ohledu měla být na svých procesních právech zkrácena.
15. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelčin názor, že by napadené rozhodnutí městského soudu bylo nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je dostatečně patrno, proč žalobu považoval za důvodnou, resp. jak (na základě jakých důkazů) dospěl ke klíčovému závěru, že vedlejší účastník byl stěžovatelkou uveden v omyl (bod 21 a 22). Stěžovatelka sice namítá ústavně relevantní vady tzv. důkazního řízení - jednak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, jednak opomenutí jí navržených důkazů, z ústavní stížnosti ale konkrétně neplyne, jaký důkaz byl zcela vadně zhodnocen (pročež by obecnými soudy zjištěný skutkový stav stál zcela bez opory v provedených důkazech či s nimi dokonce byl ve zjevném rozporu). V ústavní stížnosti není ani specifikován konkrétní opomenutý důkaz, který by měl relevanci z hlediska rozhodných (a výše zmíněných) skutkových závěrů. Jak je přitom patrno z napadeného rozsudku městského soudu (bod 22), stěžovatelka se proti závěru, že nebyla nemajetná, bránila tvrzením, že nebylo prokázáno, kdy, v jaké výši a zda vůbec finanční prostředky z dědictví obdržela, tuto obranu však městský soud důvodně neakceptoval (s poukazem na pravomocné dědické rozhodnutí).
16. S ohledem na závěr městského soudu, podle něhož stěžovatelka uvedla vedlejšího účastníka v omyl (sub 15), nelze než konstatovat, že to byla právě ona, kdo nejednal poctivě, a dovolávat se v souvislosti s daným nárokem dobrých mravů není podle názoru Ústavního soudu namístě. Poukazuje-li stěžovatelka na údajná závadná jednání vedlejšího účastníka vůči ní, která měla vyústit v poškození jejího zdraví či majetku, a na platby, jež v jeho prospěch či ve prospěch jeho rodiny učinila, Ústavní soud uvádí, že souvislost se soudy přiznaným plněním nespatřuje, s tím, že stěžovatelka mohla (měla) své případné nároky uplatnit u soudu.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu