K atributům soudní moci
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. června 1994 v ústním jednání a v senátě složeném z předsedy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H. t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á . O d ů v o d n ě n í V ústavní stížnosti podané podle většinového názoru senátu včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), když i jinak ústavní stížnost splňovala podmínky vyžadované zákonem (§§ 34, 72 odst. 1 lit. a), odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), navrhoval stěžovatel zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 1993 (sp. zn. 11 C 63/93) a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě (ze dne 27. 10. 1993, sp. zn. 16 Co 449/93) a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecných soudů byly porušeny ústavní principy a jeho ústavně zaručená práva, především pak ta, která vyplývají z čl.
36 a 38 Listiny základních práv a svobod; současně s tím vyslovil pochybnost o tom, zda novela zák. č. 188/88 Sb., v současném znění § 261 odst. 2, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřovala v prvé řadě, jako účastník řízení (§§ 28, 76 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.), odmítl vývody stěžovatele, poukázal na to, že jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu I.
stupně) zcela odpovídá zákonu a pokud jde o ústavně zaručená práva stěžovatele, ústavní stížnosti vytkl, že svá tvrzení nikterak nekonkretizuje (a vlastně ani konkretizovat nemůže) a dále zdůraznil, že pochybnosti o tom, že by soudy ve stěžovatelově věci jednající, nejednaly jako soudy nestranné a nezávislé, příp. že by v jeho věci rozhodly jinak než bez průtahů a veřejně, nedokládá takovými skutkovými okolnostmi, z nichž by na skutečné porušení označených ústavních práv bylo možno usoudit; pokud pak jde o samotné rozhodnutí, odkázal odvolací soud na obsah jeho odůvodnění, z nichž jsou rozhodovací důvody dostatečně patrny.
Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Vedlejší účastník (§§ 28 odst. 1, 76 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.) učinil shodný návrh jako Krajský soud v Ostravě a přednesl - stručně shrnuto -, že výtky stěžovatele na adresu obecných soudů nejsou důvodné, odkázal na obsah spisu (OS v Olomouci, sp. zn. 11 C 63/93) a své vývody uzavřel, že stěžovatel se v pravomocně skončeném řízení ani nepokusil stran nyní tvrzených vad bránit příslušnými návrhy a procesními kroky. Ve věci samé pokládá vedlejší účastník pravomocné rozhodnutí za odpovídající jak zákonu, tak i zjištěnému skutkovému stavu.
Jak Ústavní soud zjistil, jde v posuzované věci o to, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě (označeným již dříve) bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené před tímto soudem pod sp. zn. 11 C 148/92; oba obecné soudy dospěly totiž k závěru, že zákonné podmínky (§ 228 odst. 1 lit.
a) o.s.ř.) pro obnovu pravomocně skončeného řízení v této věci splněny nejsou. Stěžejní otázku, totiž, zda skutková zjištění opřená o důkazy provedené v původním řízení mohou doznat změny důkazy novými a zejména, zda důkazy, jejichž provedení se stěžovatel domáhá, jsou - z hlediska podmínek obnovy řízení - důkazy novými. V tomto směru však oba obecné soudy zjistily, že v řízení o obnovu stěžovatel toliko opakuje důkazní návrhy provedené již v řízení původním a navíc, že části z nich (důkaz listinou) odvolací soud v původním řízení vyhověl a navržený důkaz také provedl.
Jestliže zbývající část důkazů - pokládav je za nadbytečné - odvolací soud odmítl, učinil tak proto, že vzhledem ke zjištěnému stavu věci je pokládal za nerozhodné a v důsledku toho také za již nadbytečné; to ostatně také v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil a problematiku posuzované věci dostatečně vyložil. Napadá tudíž stěžovatel, i v řízení před Ústavním soudem, nedostatečná, pokud se týká nesprávná, skutková zjištění, učiněná obecnými soudy v původním řízení a pochybení v řízení podle hlavy druhé, části třetí o.s.ř.
spatřuje v tom, že zamítavým výrokem obecných soudů bylo mu vlastně upřeno právo na soudní ochranu. Ústavní stížnost není důvodná. Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR (úst. zák. č. 1/93 Sb.) je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou i při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl.
95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními o.s.ř. (především § 132 o.s.ř.). Zasáhnout do této nezávislosti obecných soudů cítí se Ústavní soud oprávněn - jak ostatně vyložil již několikrát - toliko tehdy, byly-li by postupem obecného soudu porušeny ústavní kautely, ať již vyplývají z ústavy samotné nebo z ústavních předpisů jiných, či - obdobně - z mezinárodních smluv, které byly ratifikovány a vyhlášeny, a jimiž je Česká republika, co do lidských práv a základních svobod (a které mají přednost před zákonem, čl.
11 úst. zák. č. 1/93 Sb., § 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), vázána; právo přezkumu stran činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu nepřísluší obecně (čl. 90, 91 úst. zák. č. 1/93 Sb.), ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. Taková pochybení však Ústavní soud nejen nezjistil, ale ani stěžovatel sám - odhlédne-li se od strohého odkazu na již dříve zmíněné články Listiny základních práv a svobod - je ani netvrdil, resp. své stanovisko blíže a podrobněji nerozvedl.
Otázkou souladu ust. § 261 odst.
2 zákoníku práce v platném znění s ústavním pořádkem republiky - nebylo třeba se zabývat vzhledem k prohlášení stěžovatele (č. l. 28 spisu), že svým návrhovým tvrzením (sub. IV. návrhu) nemínil podávat návrh ve smyslu § 74 zák. č. 182/93 Sb. Ze všech těchto důvodů bylo proto rozhodnuto, jak z výroku nálezu je patrno. P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.). V Brně dne 9. 6. 1994