Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) Ing. Petra Hejny a 2) Ing. Bohdana Hejny, Ph.D., zastoupených advokátem Mgr. Petrem Sikorou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014 č. j. 70 Co 220/2014-89, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1, 2) Nejvyššího soudu České republiky a 3) České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Za porušení práva na spravedlivý proces označují stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") skutečnost, že jejich argumentem, že žalovanou stranou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se zabýval až dovolací soud, nikoli však soudy nalézací a odvolací. V tomto směru stěžovatelé odkazují na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11
(N 119/61 SbNU 729).
Podle názoru stěžovatelů je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesrozumitelné, překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť se otázkou, jestli námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, nezabývalo. Z průběhu řízení před obecnými soudy je prý zřejmé, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "žalovaná") uvedla právní předchůdce stěžovatelů v omyl tím, že ve svém "stanovisku" uvedla nesprávné informace vylučující oprávněnost jejich nároku, a to prý za situace, "kdy si byla či mohla být vědoma skutečného stavu, či si ho mohla bez obtíží ověřit." Právní předchůdci stěžovatelů tak prý jednali v naprosté důvěře ve správnost údajů žalované jako státního orgánu, což prý v konečném důsledku vedlo k promlčení jejich nároku. Porušením jejich práva na ochranu vlastnictví je již prý skutečnost, že předmětem řízení byl nárok na zaplacení značné částky.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2013 č. j. 23 C 164/2012-54 v řízení o zaplacení částky 505 100,- Kč zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované zaplatit každému z nich částku 252 550,- Kč (výrok I).
V řízení žalobci uplatnili nárok na finanční náhradu za nemovitost, kterou nelze vydat (ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů), resp. požadovali úrok z prodlení ve výši 26 % z vyplacené finanční náhrady za jimi uvedené období.
Z provedeného dokazování, zejména z řady listinných důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem zamítnutí restitučního nároku rodičů žalobců v roce 1996 bylo nesplnění podmínek § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by stát nedostavěný skelet hotelu převzal; nebyl doložen demoliční výměr, že by stavba byla demolována státem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet dnem 12. 6. 1996 a skončila dnem 12. 6. 1999; jestliže byla žaloba podána až dne 28. 8. 2012, byl úrok z prodlení žalobci uplatněn opožděně.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím rozdílem, že podle jeho názoru k promlčení nároku na úrok z prodlení došlo dne 9. 6. 2000. Dále zdůraznil, že na promlčení nároku nemá žádný vliv ani skutečnost, že žalovaná na základě opětovné žádosti žalobců v roce 2011 náhradu za nevydanou nemovitost zaplatila, přičemž nárok na ni byl již v té době také promlčen.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 9. 6. 2015 č. j. 28 Cdo 5208/2014-107 odmítl. Ve zkráceném odůvodnění uvedl, že rozsudek odvolacího soudu se v dovoláním označených otázkách nijak neodchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu. K otázce, zda žalovanou stranou vznesená námitka promlčení v projednávané věci odporovala dobrým mravům, konstatoval, že i v tomto případě postupoval odvolací soud správně, pokud ji posuzoval z pohledu relevantních kritérií a jeho úvaha, že se dobrým mravům nepříčí, není vzhledem ke zjištěným okolnostem projednávané věci nepřiměřená.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím odvolacího soudu, který podle jejich názoru při svém rozhodování nevzal v úvahu jejich námitku, že v dané věci byly naplněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a že vznesení námitky promlčení nebylo posouzeno jako výkon práva, který je rozporný s dobrými mravy. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že z jeho dosavadní četné judikatury [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97
(U 14/10 SbNU 383) a mnoho dalších na něj navazujících] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům. Je třeba vycházet z toho, jak obecné soudy standardně judikují, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalované jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, což platí ve vztahu k rozhodnutím jak nalézacího a odvolacího soudu, zejména pak ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval velmi podrobně, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily jak k otázce okamžiku vznesení námitky promlčení, tak i otázce, zda s ohledem k jednání žalované byla jí vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy a to ve vztahu ke všem relevantním okolnostem projednávané věci, tedy i vzhledem k postupu stěžovatelů a jejich právních předchůdců a jednání žalované.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů neporušila základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu (nález ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 548/11 ), týkající se otázky dobrých mravů při vznesené námitce promlčení, není vzhledem k odlišným skutkovým a právním okolnostem projednávané věci případný.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu