Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Jindry, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1211/2025-112 ze dne 3. června 2025 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 175/2024-98 ze dne 17. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Bohumila Pabely, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník a stěžovatel uzavřeli s bankou 7. listopadu 2008 smlouvu o hypotečním úvěru. V žalobě podané k Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou a tam vedené pod sp. zn. 57 C 8/2023 stěžovatel tvrdil, že 24. ledna 2023 splnil dluh za vedlejšího účastníka jako jeho ručitel a žádal, aby vedlejšímu účastníkovi soud uložil povinnost nahradit stěžovateli to, co za něj plnil. V řízení vyšlo najevo, že stěžovatel neměl podle smlouvy s bankou postavení ručitele, nýbrž spoludlužníka, který bance dlužil s vedlejším účastníkem společně a nerozdílně. Okresní soud z toho aplikací § 511 odst. 3 předchozího občanského zákoníku z roku 1964 dovodil, že stěžovateli vzniklo oprávnění požadovat po vedlejším účastníkovi (jen) polovinu ze zaplacené částky. Žalobě proto rozsudkem č. j. 57 C 8/2023-73 ze dne 5. září 2024 z poloviny vyhověl (výrok I) a z druhé poloviny žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV).
3. Vedlejší účastník nesouhlasil ani s částečným vyhověním žalobě a rozsudek okresního soudu (s výjimkou výroku II) napadl odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem odvolání vyhověl a změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítl i z první poloviny (výrok I), a ve výroku III tak, že poplatková povinnost se vedlejšímu účastníkovi neukládá (výrok II). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Krajský soud souhlasil s postavením stěžovatele jako spoludlužníka, důvod, proč ale žalobu zamítl i jen z poloviny původně požadované částky, souvisel s tím, že vedlejší účastník prošel insolvenčním řízením vedeným na jeho majetek. Insolvenční řízení na majetek vedlejšího účastníka bylo zahájeno u krajského soudu (jako soudu insolvenčního)
12. června 2012, vedlejší účastník splnil oddlužení a usnesením insolvenčního soudu ze dne 9. června 2014 byl kromě jiného osvobozen od placení pohledávek, které věřitelé mohli přihlásit a nepřihlásili podle § 414 odst. 2 insolvenčního zákona. Krajský soud měl za to, že stěžovatel mohl pohledávku za vedlejším účastníkem přihlásit jako podmíněnou, kdyby tak učinil, bylo by mu z majetkové podstaty plněno v mezích toho, co by zaplatil nad rámec svého podílu. Je nerozhodné, že plnil až po konci insolvenčního řízení. Současně dovodil, že vedlejší účastník byl od placení pohledávky stěžovateli jako spoludlužníkovi osvobozen i v rámci postihového práva podle § 414 odst. 3 insolvenčního zákona.
4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud v rozsahu směřujícím proti výroku II, III a IV odmítl pro objektivní nepřípustnost a v rozsahu směřujícím proti výroku I (o věci samé) zamítl. V tomto rozsahu shledal dovolání sice přípustné, neboť otázka možnosti uplatnit regresní pohledávku ve vazbě na § 414 odst. 3 insolvenčního zákona je otázkou z části neřešenou, nikoli však důvodné. Se závěrem krajského soudu, že stěžovatel mohl podle rozhodné právní úpravy přihlásit pohledávku jako podmíněnou, sice nesouhlasil, ale vysvětlil odkazem na § 183 odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění, jak se stěžovatel mohl stát přihlášeným věřitelem.
Správný v každém případě shledal závěr krajského soudu, že tomu, aby stěžovateli byla přiznána regresní pohledávka, brání (v souladu s § 414 odst. 3 insolvenčního zákona) účinky osvobození přiznaného vedlejšímu účastníkovi v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek. Stejně jako krajský soud nepovažoval za podstatné, že stěžovatel plnil až po skončení insolvenčního řízení, naopak vysvětlil, že právě v tom tkví smysl a význam § 414 odst. 3 insolvenčního zákona. S odkazem na vlastní judikaturu vysvětlil, že regresní pohledávka má režim jako pohledávka promlčená, u které byla účinně vznesena námitka promlčení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům Nejvyššího soudu vyjádřeným především v bodu 36 odůvodnění napadeného rozsudku. Takový výklad považuje za neústavní. Vadí mu, že účinky osvobození od pohledávek dovozuje Nejvyšší soud i ve vztahu k pohledávkám, které vzniknou teprve po oddlužení. To, jak obecné soudy aplikovaly § 414 odst. 3 insolvenčního zákona, představuje pro stěžovatele odepření možnosti bránit se proti nároku uplatněnému bankou a zásah do jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde o výklad dalece přesahující smysl aplikovaného ustanovení. Dospívají-li soudy k závěru, že rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne 9. června 2014 došlo k osvobození vedlejšího účastníka od placení pohledávky stěžovateli, která mu vznikla až úhradou vůči bance, respektive jejímu právnímu nástupci, dne 24. ledna 2023, jde o závěr nesprávný a s důsledky vedoucími k porušení jeho základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Připomíná, že sám žádný prospěch z úvěru neměl.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem. Je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
8. Těžiště nesouhlasné argumentace stěžovatele spočívá v kritice - zdánlivě - nelogického závěru obecných soudů, že osvobození od regresních pohledávek podle § 414 odst. 3 insolvenčního zákona dopadá i na regresní pohledávky, které vzniknou poté, co je oddlužený dlužník od pohledávek osvobozen. Stěžovatel takový výklad považuje za dalece přesahující smysl § 414 odst. 3 insolvenčního zákona. Nijak však neoponuje výkladu, který Nejvyšší soud předestřel v bodech 35 až 39 napadeného rozsudku a v tam odkazované judikatuře.
Nejvyšší soud podrobně, zcela logicky, přesvědčivě a srozumitelně vysvětlil, proč § 414 odst. 3 insolvenčního zákona dopadá na věřitele, kteří mají vůči dlužníku regresní nárok, tedy typicky na ručitele (podle předchozí úpravy), kteří plní za dlužníka, či na spoludlužníky (jako jím byl stěžovatel), kteří jsou zavázáni původnímu věřiteli (zde bance, potažmo jejímu právnímu nástupci) společně a nerozdílně a kteří plní nad rámec svého podílu. Odkázal přitom především na závěry rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 ze dne 24.
listopadu 2010, uveřejněném pod číslem 63/2011 Sb. rozh. obč.
9. Výklad, který by stěžovatel uvítal, naopak smysl § 414 odst. 3 insolvenčního zákona popírá (činí jej obsoletním). Mělo-li by se vztahovat jen na plnění ručitele/spoludlužníka či jiné osoby s regresním nárokem, kteří plnili za oddluženého dlužníka před takovým osvobozením, pak by postačovala k řešení úprava § 412 odst. 1 či 2 insolvenčního zákona. Oddlužený dlužník je ale osvobozený nejen vůči svému vlastnímu věřiteli (v kontextu posuzované věci zjednodušeně řečeno bance), ale i proti všem osobám, které by jinak měly vůči němu právo postihu.
Jinak by totiž jeho oddlužení nedávalo smysl. Dlužník by nebyl oddlužený. Stěžovatel mohl plnit za trvání insolvenčního řízení, pak se mu mohla dostat poměrná část plnění nad rámec jeho podílu na dluhu, ve zbytku by vůči němu byl dlužník osvobozen. Jak vysvětlil už Nejvyšší soud (bod 38), plnil-li ale až po osvobození, lhostejno, zda proto, že dřívějšího plnění nebyl schopen, nebo proto, že k němu nebyl ochoten (jako stěžovatel, který dluh vůči primárnímu dlužníkovi popíral), nedostane se mu ani tato poměrná část (ta by se ale pak měla dostat primárnímu věřiteli, důsledkem čehož se sníží i dluh spoludlužníka dlužníka po oddlužení).
Výklad, že by se stěžovateli naopak mělo dostat vše, jako by dlužník oddlužen nebyl, popírá smysl a účel oddlužení.
10. Obecné soudy v napadených rozhodnutích vyložily § 414 odst. 3 insolvenčního zákona způsobem, který v ústavní rovině obstojí.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 17. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu