Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Levým, Ph.D., advokátem, se sídlem Štefánikova 249/28, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. srpna 2024 č. j. 14 To 99/2024-370 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2024 č. j. Nt 434/2023-356, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele na Ukrajinu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozhodnutím rozhodl k návrhu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a čl. 1 Evropské úmluvy o vydávání, že vydání stěžovatele na Ukrajinu k trestnímu stíhání pro trestný čin podle části třetí, čl. 289 trestního zákoníku Ukrajiny a části druhé, čl. 187 trestního zákoníku Ukrajiny, jehož se měl dopustit způsobem vymezeným ve výroku napadeného rozhodnutí, je přípustné. Městský soud o přípustnosti vydání rozhodl za současného přijetí ujištění a záruk uvedených v žádosti Úřadu generálního prokurátora Ukrajiny ze dne 12. 1. 2024.
3. Instanční stížnost stěžovatele zamítl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rovněž napadeným rozhodnutím.
4. Stěžovatel se závěry vrchního a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž vyjadřuje nesouhlas se svým vydáním. Uvádí obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podané instanční stížnosti. Opětovně namítá, že se cítí nevinen, že se nedopustil trestné činnosti a že se obává o svůj život, protože oblast, do které má být vydán, je denně ostřelována. Dovolává se mezinárodních závazků České republiky, zmiňuje přitom princip non-refoulement. Má za to, že soudy rozhodnutí o přípustnosti vydání nepodpořily žádnou podstatnou argumentací, která by uspokojivě vysvětlila, proč došlo k obratu v jejich přístupu k vydávání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, jež po zahájení ruské agrese standardně odmítaly.
5. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3, čl. 5 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadena rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že nelze přisvědčit stěžovatelovým námitkám poukazujícím na nedůvodnost jeho trestního stíhání na Ukrajině. Okolnosti, za nichž mělo dojít ke spáchání trestného činu, jsou v napadeném rozhodnutí podrobně popsány. Soudy se seznámily s extradičními materiály a zhodnotily, že z nich nevyplývá, že se jedná o vykonstruované trestní řízení (srov. usnesení městského soudu, bod 21; srov. též usnesení vrchního soudu, bod 7). Na těchto závěrech nehodlá Ústavní soud cokoli přehodnocovat, a to již proto, že stěžovatel se vůči nim vymezuje toliko obecně, bez uvedení konkrétních námitek, jež by věrohodně zpochybňovaly jeho vinu.
9. Klíčový argument stěžovatele se týká tvrzené nepřípustnosti jeho extradice dané rozporem s mezinárodními lidskoprávními závazky České republiky. Uvádí, že jeho vydání vylučuje probíhající ozbrojený konflikt na území Ukrajiny, projevující se mj. ruskými raketovými útoky na Černihivskou oblast, kam má být vydán.
10. Ústavní soud zde předně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), z níž vyplývá, že situace obecného násilí může být v konkrétním případě natolik intenzivní, že každé navrácené osobě by hrozilo skutečné nebezpečí špatného zacházení rozporného s Úmluvou již jen z pouhého důvodu přítomnosti na území dotčeného státu (srov. rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011, č. stížnosti 8319/07 a 11449/07, bod 145). Takové situace, zakládající důvod apriorní nepřípustnosti navrácení, ovšem ESLP považuje za zcela extrémní a výjimečné (srov. tamtéž, bod 218).
Obdobně k této otázce přistupuje rovněž Soudní dvůr EU (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Elgafaji ze dne 17. 2. 2009, C-465/07, bod 43). Ústavní soud se proto ztotožňuje s hodnocením městského soudu (srov. napadené usnesení, bod 31), že "samotná přítomnost osoby v oblastech Ukrajiny, které nejsou bezprostředně ohroženy ruskou agresí, nevede k riziku vážné újmy ve smyslu principu non-refoulement".
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč probíhající ozbrojený konflikt vyvolaný ruskou agresí nebrání vydání stěžovatele. Vycházely přitom z aktuálních informací a podkladů (srov. usnesení městského soudu, body 27 a 30), z nichž dovodily, že válečný konflikt na Ukrajině je teritoriálně lokalizovaný bez zásadních dynamicky se vyvíjejících územních ztrát nebo zisků a bezprostředně se netýká celého území Ukrajiny. Pozemní střety primárně směřují do jiných oblastí, než je Černihivská oblast; od posledního raketového útoku dne 17.
4. 2024 nebyly v této oblasti hlášeny žádné exploze po dopadu raket nebo po jejich zneškodnění protiraketovou obranou. Soudy se též zabývaly otázkou bezpečnosti osob ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody v ukrajinských věznicích (srov. usnesení vrchního soudu, bod 8). Z napadených rozhodnutí jsou dostatečně patrné důvody, proč oblast, do níž má být stěžovatel vydán, nelze považovat za oblast nejextrémnějšího obecného násilí, jež by ve smyslu shora citované judikatury ESLP či Soudního dvora EU apriorně vylučovala jeho navrácení.
Soudy nadto neshledaly ani zvláštní rizikové faktory týkající se konkrétně osoby stěžovatele, které by bránily jeho extradici na Ukrajinu. Tyto závěry Ústavní soud považuje za ústavně konformní.
12. Ústavní soud dále zohlednil, že soudy rozhodly o přípustnosti stěžovatelova vydání se současným přijetím diplomatických záruk poskytnutých ukrajinským Úřadem generálního prokurátora.
13. Ústavní soud považuje takto poskytnuté diplomatické záruky za dostatečné. Připomíná přitom své předchozí judikatorní závěry (srov. nález ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 2299/19 , bod 97), z nichž se podává, že "spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Článek 3 Úmluvy nebo článek 7 odst. 2 Listiny proto nebude nuceným návratem cizince porušen pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván." Tyto požadavky kladené na diplomatické záruky jsou v nyní posuzovaném případě splněny.
14. Záruky poskytnuté Ukrajinou lze považovat za dostatečně konkrétní, vydané kompetentním orgánem (srov. shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2299/19 , kde byly záruky poskytnuty zastupitelským úřadem - bod 88), a to v dostatečném předstihu, což umožnilo, aby se městský i vrchní soud s jejich podmínkami detailně seznámily. Ústavní soud má za to, že tyto záruky opravdu umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky, zejména s ohledem na to, že stěžovatel má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatický úřad a jeho pracovníci jej budou moci navštívit ve výkonu trestu a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob (srov. usnesení vrchního soudu, bod 8 a zde zmiňované stanovisko zastupitelského úřadu, resp. Generálního konzulátu ve Lvově).
15. Namítá-li dále stěžovatel, že soudy nedostatečně vysvětlily, proč došlo k obratu v jejich přístupu k vydávání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, jež po zahájení ruské agrese vůči Ukrajině standardně odmítaly, přehlíží (mj. i vizuálně zdůrazněný) odkaz na novelizaci zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, která s účinností od 1. 1. 2024 zrušila plošné pozastavení jakýchkoliv nedobrovolných návratů na Ukrajinu. Od tohoto data tak není vyloučena možnost vydání osoby na Ukrajinu k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení městského soudu, bod 31).
16. Ústavní soud závěrem uvádí, že překážku vydání stěžovatele nepředstavuje ani odstoupení Ukrajiny od závazků plynoucích z Úmluvy či Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to včetně závazků souvisejících s garancemi spravedlivého procesu. V kontextu Úmluvy Ústavní soud předně podotýká, že derogace lidských práv podle čl. 15 vyžaduje splnění řady podmínek. Jakékoliv opatření tohoto typu musí být proporcionální, přičemž zásadním faktorem při posuzování podmínky proporcionality je, zda existují záruky proti zneužití derogačních opatření (srov. Kmec, J.
a kol. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 71). Stát odstupující od závazků z Úmluvy je tedy nadále vázán podmínkami uplatnění derogační klauzule a s ní související judikaturou ESLP. Ústavní soud dále zohledňuje rovněž postupné omezování rozsahu derogovaných lidských práv (aktuálně srov. notifikaci z 30. 4. 2024, jíž Ukrajina oznámila, že odstoupení nadále nezahrnuje čl. 4 odst. 3, čl. 9, čl. 13, čl. 14 a čl. 16 Úmluvy). Zajištění garancí plynoucích z Úmluvy je navíc, což je pro Ústavní soud stěžejní, v případě stěžovatele zajištěno prostřednictvím diplomatických záruk, které Ústavní soud již výše označil za dostatečné.
Takto učiněné závěry Ústavního soudu jsou ostatně v souladu s aktuálním rozhodnutím Soudního dvora, byť vydaným ve věci týkající se mezinárodní ochrany, z nějž vyplývá, že třetí země nepřestává splňovat kritéria pro své označení coby bezpečné země původu pouze z toho důvodu, že využije právo na odstoupení od závazků stanovených v Úmluvě podle čl. 15 této Úmluvy (srov. rozsudek ve věci CV proti Ministerstvu vnitra České republiky ze dne 4. 10. 2024, C-406/22, bod 62).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
18. Jelikož Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti neprodleně, z důvodu procesní ekonomie již samostatně nerozhodoval o stěžovatelem uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu