Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Jiřího Šikoly a Ivany Šikolové, oba zastoupeni JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2024 č. j. 29 Co 19/2024-272, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Pavla Bacovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), respektive jeho výroku II o náhradě nákladů řízení nalézacího řízení, s tvrzením, že tímto výrokem byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; k tomu stěžovatelé uvádějí, že podle nich je uvedený výrok v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že předmětem sporu byla žaloba vedlejšího účastníka řízení o určení jím nárokovaného vlastnictví k budově skladu v napadeném rozhodnutí specifikované. Podstatou ústavní stížnosti je toliko náhrada nákladů řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou jako soudem prvního stupně (dále jen "okresní soud“". Postačí proto konstatování, že vedlejší účastník řízení se nestal vlastníkem budovy skladu. O nákladech řízení rozhodl okresní soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to na základě kritéria úspěchu ve věci a vedlejšímu účastníkovi řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku 63 646 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení, v němž mimo jiné vedlejší účastník řízení požadoval, aby v případě, že krajský soud potvrdí jako věcně správné rozhodnutí okresního soudu, ve světle obecného principu spravedlnosti neposkytl právní ochranu protiprávnímu a nemravnému jednání stěžovatelů a neuložil mu povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelů. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu v jeho výrocích I až V týkajících se rozhodnutí ve věci samé a povinnosti vedlejšího účastníka řízení nahradit České republice – okresnímu soudu náhradu nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku krajského soudu).
Výrok VI rozsudku okresního soudu změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku krajského soudu) a výrokem III vedlejšímu účastníku řízení uložil povinnost uhradit stěžovatelům náklady odvolacího řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř. s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v tom, že stěžovatelé přesně znali rozsah svého majetku, který na vedlejšího účastníka řízení smlouvou převedli, a přesto v kupní smlouvě činili prohlášení zakládající u vedlejšího účastníka řízení důvod považovat spornou přístavbu za součást předmětu převodu.
To podpořili i následným chováním, neboť vedlejšímu účastníkovi řízení umožnili, aby se ke skladu choval jako vlastník a vynakládal náklady na jeho přizpůsobení svým potřebám. Na druhou stranu stíhala vedlejšího účastníka řízení jako kupujícího povinnost dbát při nabývání nově získaného majetku patřičné opatrnosti, a proto náhrada nákladů řízení nebude náležet stěžovatelům ani vedlejšímu účastníkovi řízení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení krajský soud odůvodnil opět kritériem úspěchu ve věci.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s východiskem krajského soudu, že ve vedlejším účastníkovi řízení oprávněně vzbudili představu, že by mu mělo svědčit vlastnické právo i k přístavbě skladu. Proto je podle jejich názoru aplikace § 150 o. s. ř. ze strany krajského soudu neodůvodněná. Jak okresní, tak krajský soud učinily – zjednodušeně řečeno – správný a logický závěr, že budova skladu netvořila samostatnou věc v právním smyslu, a proto nemohl být vedlejší účastník řízení se svou žalobou úspěšný. Užití § 150 o. s. ř. je podle stěžovatelů možné jen k vyvážení zjevné nespravedlnosti, kterou by ve výjimečných případech mohlo přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení znamenat. Aby aplikace moderačního práva v tomto smyslu mohla být přesvědčivá, musel by krajský soud zvažovat dopady, které aplikace moderačního práva na poměry stěžovatelů bude mít. To ale v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec neučinil. V této souvislosti stěžovatelé blanketně odkazují na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých je právě akcentována mimo jiné povinnost zvažovat dopady aplikace moderačního práva na všechny strany sporu. Krajským soudem uvedené důvody, pro něž podle § 150 o. s. ř. ve věci stěžovatelů postupoval, nekorespondují s demonstrativními důvody, které opět judikatura obvykle spojuje s aplikací § 150 o. s. ř.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
7. Ústavní soud se rovněž ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. To platí i pro nyní hodnocenou věc.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti důsledně nezohledňují onu výše naznačenou zdrženlivost, s níž Ústavní soud k eventuálnímu zásahu proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů přistupuje. To platí zejména ve vztahu k těžišti argumentace stěžovatelů, že krajský soud v rámci svého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pochybil, jelikož nezohlednil možné dopady moderačního práva na poměry stěžovatelů. Je pravdou, že možným dopadům svého rozhodnutí o nákladech řízení na obě strany sporu se krajský soud v odůvodnění nevěnuje. Ani sami stěžovatelé se však v ústavní stížnosti nepokoušejí podstatu jimi naznačované nerovnováhy vysvětlit.
9. Jinak řečeno, aby uvedená argumentace stěžovatelů mohla být úspěšná, museli by sami v ústavní stížnosti přesvědčivě tvrdit, že dopady aplikace § 150 o. s. ř. (kdy krajský soud rozhodl, že každá ze stran sporu si ponese náklady řízení vynaložené v nalézacím řízení) jsou ve vztahu k nim nespravedlivé. Žádné takové okolnosti ovšem stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nenaznačují, ač zjevně (zastoupeni advokátem) ústavní stížnost koncipovali právě s ohledem na to, že znali pohnutky, které krajský soud k aplikaci § 150 o. s. ř. vedly.
10. V dané souvislosti rovněž nemůže být úspěšná námitka stěžovatelů, že krajským soudem uváděné důvody pro aplikaci moderačního práva neodpovídají obvyklým důvodům plynoucím z relevantní judikatury pro danou právní otázku. Sami stěžovatelé připouštějí, že judikaturou formulované důvody, při jejichž naplnění lze moderační právo vůči náhradě nákladů řízení aplikovat, jsou toliko demonstrativní a je na obecném soudu, aby důvody zvláštního zřetele hodné, v konkrétním případě argumentačně naplnil. Tuto povinnost krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí splnil, důvody, které jej k použití moderačního práva vedly, podle Ústavního soudu akceptovatelným způsobem vysvětlil.
Pro úplnost Ústavní soud – s ohledem na svoji vlastní judikaturu – dodává, že stěžovatelé rovněž v ústavní stížnosti netvrdí, že by aplikace § 150 o. s. ř. byla pro ně jakkoliv překvapivá. V tomto kontextu je pro Ústavní soud rovněž podstatné, že vedlejší účastník řízení ve svém odvolání postup podle § 150 o. s. ř. navrhoval a stěžovatelé tedy měli možnost své námitky uplatnit, a to včetně možných dopadů takového postupu do jejich poměrů.
11. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jeho výrokem II) nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu