Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 A 514/2001-15, ze dne 20. 2. 2002 ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, č. 261108090, ze dne 19. 10. 2001, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel podal dne 26. 4. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 A 514/2001-15, ze dne 20. 2. 2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany (dále jen "VÚSZ") č. 261108090, ze dne 19. 10. 2001, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb.").
Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel podal návrh na zrušení § 1 odst. 2 slova "druhý z rodičů v té době již nežil" zákona č. 261/2001 Sb. Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 1 A 514/2001, vedený u Vrchního soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel požádal VÚSZ podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozhodnutím VÚSZ č. 261108090, ze dne 19.
10. 2001, nebylo této žádosti vyhověno, protože nebyly splněny podmínky pro poskytnutí odškodnění stanovené v § 1 odst. 2 citovaného zákona. K opravnému prostředku stěžovatele rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 1 A 514/2001-15, ze dne 20. 2. 2002, potvrdil rozhodnutí VÚSZ. V odůvodnění uvedl, že podle § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. se tento zákon vztahuje i na děti, jejichž oba rodiče jako účastníci národního boje za osvobození v národním boji za osvobození padli nebo jeden z rodičů jako účastník národního boje za osvobození padl a druhý z rodičů v té době již nežil, pokud ke dni úmrtí později zemřelého rodiče nedosáhli věku 18 roků.
V daném případě, uvedl Vrchní soud v Praze, je nesporné, že stěžovatel ke dni úmrtí svého otce byl mladší 18 let. Dále je nesporné, že navrhovatelův otec byl v rozhodném období po určitý úsek politickým vězněm, ale v jiném časovém úseku rozhodného období byl účastníkem boje za národní osvobození, na kterého pamatuje zákon č. 261/2001 Sb.. Stejně tak je nesporné, že stěžovatelova matka nepadla v boji za národní osvobození a v době popravy stěžovatelova otce žila.
Dále soud konstatoval, že se ztotožňuje s názorem správního orgánu, že stěžovatel pro nárok na jednorázovou peněžitou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. nesplňuje podmínky. K námitce, že výše uvedená zákonná úprava je nepřiměřeně tvrdá a je v rozporu s dobrými mravy, Vrchní soud v Praze uvedl, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky je založen zákonem a soud není oprávněn rozšiřovat zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik, protože není mocí zákonodárnou. Dále uvedl, že zákon č. 261/2001 Sb., nemá ustanovení o odstranění tvrdosti zákona a nemá ani obdobné ustanovení jako § 3 odst. 1 občanského zákoníku (soulad s dobrými mravy).
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze i rozhodnutí VÚSZ podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhá jejich zrušení, protože jimi došlo k porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny. Porušení čl. 1 Listiny spatřoval stěžovatel v tom, že platný text zákona znevýhodňuje skupinu obyvatelstva, konkrétně děti z rodin, které byly rozvedeny nebo se rozpadly z důvodu odlišné politické orientace obou rodičů. V jeho případě právě taková situace nastala, protože jeho rodiče se rozvedli v roce 1940 z toho důvodu, že otec se aktivně účastnil domácího odboje.
Úprava § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. je nepřiměřeně tvrdá a je v rozporu s dobrými mravy , neboť sice pamatuje na situaci, kdy děti zůstaly samy, ale nepamatuje na fakticky identickou situaci, kdy dítě zůstane samo, protože jeden z rodičů padl a s druhým nežilo pro rozvod manželství a související odlišnou politicko-společenskou orientaci a bylo vychováváno prarodiči nebo jinými osobami. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí. Současně pak podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval, aby Ústavní soud zrušil předmětná ustanovení zákona č. 261/2001 Sb., protože jejich aplikací došlo k porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Praze jako účastník řízení. V obsáhlém vyjádření Vrchní soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny. Na podporu svého tvrzení poukázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 47/95 , sp. zn. IV. ÚS 264/95 , s nimiž je napadené rozhodnutí soudu ústavně konformní. Dále pak upozornil, že i pro případ, že by došlo ke změně ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., by při posuzování nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku musela být vzata v úvahu skutečnost, že otec stěžovatele nezemřel v postavení účastníka domácího hnutí, nýbrž politického vězně, a proto také stěžovateli bylo přiznáno odškodnění podle zákona č. 217/1994 Sb. Vrchní soud proto navrhoval, aby podaná stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., jehož osobní rozsah způsobuje, že mu nemůže být poskytnuta jednorázová peněžní částka, a v tomto ustanovení spatřuje porušení rovnosti v právech pro skupinu obyvatel, která je ve stejném faktickém postavení jako on. Ústavní soud po posouzení předmětné věci dospěl k závěru, že VÚSZ i Vrchní soud v Praze postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a nemohly proto svým rozhodnutím porušit ustanovení čl.
90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pokud jde o ústavnost samotného ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/95 konstatoval, že nelze namítat nerovnost tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, které lze zahrnout pod osobní rozsah právního předpisu, stejné podmínky nároku. To, že zákonodárce mohl postupovat i jinak, resp. že mohl do právního předpisu zahrnout ustanovení k odstranění tvrdosti v individuálních případech, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny občanů.
Uvedené se plně vztahuje i na předmětnou věc. Současně nelze vyčítat Vrchnímu soudu ČR, že v individuálním případě nerozhodl tak, že příslušné ustanovení je nepřiměřeně tvrdé. Soud přezkoumávající zákonnost rozhodnutí správního orgánu nemůže toto rozhodnutí zrušit jen proto, že v konkrétním případě se nepřiznání jeví jako velmi tvrdé. Jinak řečeno, absenci ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona nelze nahradit rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. Na základě těchto závěrů proto Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení Ústavy ČR ani Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu na zrušení ustanovení § 1 odst. 2 slova "druhý z rodičů v té době již nežil" zákona č. 261/2001 Sb. pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona.
Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.