Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Igora Knapa, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. června 2025 č. j. 11 Co 27/2025-326 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. října 2024 č. j. 29 C 76/2024-213, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2024 č. j. 29 C 76/2024-245, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Ing. Oleny Stankové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel a vedlejší účastnice byli manžely. Společně mají nezletilého syna (nar. 2023). Napadená rozhodnutí byla přijata v řízení o žalobě vedlejší účastnice o stanovení výživného manželky. Paralelně s tímto řízením probíhalo také rozvodové řízení (manželství bylo rozvedeno ke dni 18. 3. 2025, tedy v době po přijetí napadeného rozsudku okresního soudu) a řízení o péči a styku s nezletilým (nezletilý byl svěřen do péče vedlejší účastnice a stěžovateli byl stanoven styk s ním, přičemž v době napadeného řízení byla vedlejší účastnice s nezletilým na mateřské dovolené).
3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost hradit s účinností od 4. 6. 2024, tj. ode dne podání žaloby, na výživu vedlejší účastnice částku 15 000 Kč měsíčně (výrok I) a povinnost uhradit vedlejší účastnici dlužné výživné ve výši 75 000 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV, ve znění opravného usnesení). Soud provedl relativně rozsáhlé dokazování, neboť tvrzení účastníků o majetkových poměrech, fungování a důvodech rozpadu manželství a ukončení společného soužití se značně lišila.
Z provedených důkazů mj. zjistil, že vedlejší účastnice se i se synem odstěhovala ze společné domácnosti na návrh stěžovatele (resp. poté, co je měl stěžovatel "vyhodit" z bytu) po jednom vyostřeném partnerském konfliktu v dubnu 2024. Vedlejší účastnice se v reakci na to odstěhovala do svého bytu o výměře cca 13 m2. Navzdory tvrzením stěžovatele o značném majetku a příjmech vedlejší účastnice se u soudu prokázalo pouze to, že nad rámec uvedeného 1) vlastnila malý byt v Y na Ukrajině, který ale kvůli probíhající válce bylo jen stěží možné pronajmout, 2) vlastnila parkovací stání na ulici u svého bytu, ale s ohledem na dostupnost parkování v lokalitě by jeho pronájem nebyl s to generovat příjmy převyšující nižší stovky korun měsíčně, 3) pobírala rodičovský příspěvek na syna ve výši 9 600 Kč, 4) z práce kosmetičky měla průměrné měsíční příjmy ve výši 1 300 Kč. Jde-li o údajně účelové ukončení působení vedlejší účastnice v pozici společnice a jednatelky ve firmě jejích rodičů, došlo k němu po narození syna a přibližně půl roku před rozpadem manželství, neboť vedlejší účastnice se v dané chvíli podnikatelské činnosti s ohledem na okolnosti nevěnovala.
Naopak k majetkovým poměrům a příjmům stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že kromě bytu, v němž rodina původně žila, 1) vlastní osobní automobil, 2) vlastní akcie v hodnotě cca 400 000 Kč, 3) na běžném účtu má zůstatek kolem 400 000 Kč, 4) na stavebním spoření a spořicím účtu má uloženo kolem 700 000 Kč, 5) ze zaměstnání má průměrný měsíční příjem kolem 60 000 Kč. Co se týče výdajů, hradil náklady na energie atp., náklady spojené s vlastnictvím a provozem automobilu, náklady na výživové doplňky a podle nepravomocného rozhodnutí také výživné na syna ve výši 6 800 Kč. S ohledem na tyto skutečnosti okresní soud konstatoval, že žaloba vedlejší účastnice je důvodná.
Životní úroveň manželů totiž byla značně rozdílná (§ 690 a § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Majetkové poměry každého z manželů a odůvodněné potřeby vedlejší účastnice přitom odůvodňovaly stanovení výživného ve shora uvedené výši (§ 913 občanského zákoníku), a to od doby zahájení řízení (§ 922 občanského zákoníku).
4. Krajský soud napadeným rozsudkem s ohledem na vývoj paralelně probíhajícího rozvodového řízení a související zpětvzetí části žaloby ze strany vedlejší účastnice rozhodl, že výrok I rozsudku okresního soudu se v rozsahu, v němž byla stanovena povinnost platit výživné po 19. 3. 2025 - tj. po rozvodu manželství - do budoucna, ruší a řízení se v tomto rozsahu zastavuje (výrok I); ve zbývajícím rozsahu výrok I rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok II); rozhodl o dlužném výživném (výrok III) a o nákladech řízení (výroky IV až VI).
Odvolací soud z provedených důkazů mj. zjistil, že stěžovatelův průměrný měsíční příjem ze zaměstnání činil podle posledních údajů 59 170 Kč měsíčně, kdežto průměrný výdělek vedlejší účastnice činil 4 222 Kč měsíčně. S ohledem na prokázanou rozdílnou hmotnou a kulturní úroveň manželů a rozdíly v jejich majetkových poměrech a výdělkových možnostech krajský soud konstatoval, že stanovení výživného v uvedené výši bylo důvodné. Stěžovateli navíc i po zaplacení výživného a pravidelných výdajů zbývala vyšší částka, než jakou měla k dispozici vedlejší účastnice.
Dále rozhodl o dlužném výživném, přičemž zohlednil, že stěžovatel zaplatil vedlejší účastnici na výživném částku 60 000 Kč.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle opakuje, že vinu za rozpad manželství nese především vedlejší účastnice, jakož i to, že její majetkové poměry a skutečné výdělky jsou násobně vyšší, než plyne z napadených rozhodnutí. Vedlejší účastnice by podle stěžovatele mohla mít poměrně vysoký pasivní příjem z pronájmu pakovacího stání a bytu na Ukrajině. Vedlejší účastnice si navíc měla při odchodu ze společné domácnosti odnést z bytu značné finanční prostředky (kolem 112 500 Kč), konkrétně svatební dary od jejích rodičů a tety. Stanovená výše výživného je podle stěžovatele nemorální. Soudy to však ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily a nevedly k tomu žádné podrobnější dokazování, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Stěžovatel rovněž namítá, že v řízení byl proveden důkaz nahrávkami, na nichž údajně vedlejší účastnici vulgárně nadává, aniž by k jejich pořízení dal souhlas a aniž by bylo prokázáno, že jde o jeho hlas. Ač krajský soud z těchto nahrávek nic nedovozoval, měl vyslovit závěr o nepřípustnosti tohoto důkazu. Jelikož tak neučinil, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím soudů o stanovení výživného pro vedlejší účastnici coby stěžovatelovu - v současnosti již bývalou - manželku. Je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně určily majetkové poměry vedlejší účastnice (zejm. údajné vlastnictví luxusních šperků a kusů oblečení a bohatství jejích rodičů) a její výdělkové možnosti (zejm. možnost pasivního příjmu z pronájmu parkovacího stání a bytu v Y a svévolné ukončení činnosti jednatelky v obchodní společnosti jejích rodičů).
8. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásadně nemůže "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, protože není další odvolací instancí. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena v § 132 ve spojení s § 125 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Jenom soud rozhoduje, které důkazy provede, které skutečnosti jsou relevantní a které má za prokázané. Do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať už jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, ani kdyby měl za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16
(N 106/85 SbNU 739), bod 23]. Z tohoto pravidla je připuštěna výjimka mj. v situaci, kdy skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jeví se proto jako zcela neudržitelná [srov. např. nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14
(N 140/74 SbNU 185)].
9. Stěžovatel svou ústavní stížností zpochybňuje značnou část hodnocení důkazů a skutkových závěrů obecných soudů, aniž by však v jakékoliv fázi řízení předložil více než vlastní nepodložená tvrzení o majetkových poměrech vedlejší účastnice. Z důkazů provedených před obecnými soudy naopak vyplynulo, že majetkové ani výdělkové poměry vedlejší účastnice nebyly v dané chvíli příliš příznivé, a to i s ohledem na to, že byla na mateřské dovolené s jejich nezletilým synem , pročež nemohla vykonávat své povolání ve stejném rozsahu jako předtím.
Její příjmy byly tvořeny rodičovským příspěvkem ve výši 9 600 Kč a přivýdělkem z povolání kosmetičky ve výši cca 1 300 až 4 200 Kč měsíčně. Výživné ve výši 6 800 Kč, které platil stěžovatel na syna, o něhož pečovala vedlejší účastnice, je přitom z povahy věci určeno na uspokojování životních potřeb stěžovatelova syna, nikoli jeho (již bývalé) manželky. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit se stěžovatelovou snahou započíst tuto částku jako jeden z příjmů vedlejší účastnice. Ústavní soud navíc nepřehlédl ani to, že vedlejší účastnice po odchodu ze společné domácnosti obývala byt o výměře 13 m2, což taky nesvědčí o jejím luxusním životním stylu a vysokých příjmech.
Nakonec Ústavní soud nepovažuje za svévolný ani závěr obecných soudů, že žádná z nemovitostí vlastněných vedlejší účastnicí nebyla s to generovat výraznější příjmy, jež by mohly ovlivnit stěžovatelovu vyživovací povinnost. Jejich závěr, že parkovací stání v dané lokalitě by vedlejší účastnici přineslo nanejvýš nižší stovky korun měsíčně a že její byt v Y je kvůli probíhající válce na území Ukrajiny stěží pronajmutelný, je naopak poměrně racionální a logický.
10. Jde-li o námitku nepřípustnosti důkazu zvukovým záznamem pořízeným vedlejší účastnicí bez stěžovatelova souhlasu (u něhož navíc není ani zřejmé, zda jde o jeho hlas), lze ve stručnosti podotknout, že Ústavní soud se touto otázkou zabýval opakovaně [viz např. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17
(N 129/90 SbNU 139), body 40 až 42; nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14
(N 221/75 SbNU 485); nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05
(N 161/42 SbNU 327)]. Použitelnost těchto důkazů v civilním řízení paušálně nevyloučil, ač se k ním staví velmi zdrženlivě. Podstatné je však to, že obecné soudy v nyní posuzované věci z tohoto zvukového záznamu nedovozovaly žádné závěry významné pro posouzení nároku vedlejší účastnice na výživné manželky, resp. krajský soud k němu vůbec nepřihlížel. Pořízení tohoto zvukového záznamu a jeho založení do spisu tudíž nemělo žádný vliv na napadená rozhodnutí a jejich ústavní konformitu.
11. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu