Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. července 2025, č. j. 3 Afs 272/2024-40, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 22 Af 9/2023-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podala návrh na zastavení daňové exekuce vedené na základě dvou exekučních příkazů. V tomto podání zároveň navrhla vyslovit nicotnost obou těchto příkazů a tří podkladových rozhodnutí.
2. Finanční úřad rozhodl, že se řízení o návrhu na zastavení daňové exekuce nařízené prvním exekučním příkazem zastavuje. Věcnému rozhodnutí o návrhu na zastavení daňové exekuce totiž brání to, že tato exekuce byla již dříve provedena. Vedlejší účastník toto rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka se proti závěrům daňových orgánů rozhodla bránit před správními soudy. Krajský soud však její žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Daňová exekuce byla ještě před podáním stěžovatelčina návrhu pravomocně zastavena. Trvání daňové exekuce je však podle soudů nutnou podmínkou pro rozhodnutí o návrhu na její zastavení. Pro vyslovení nezákonnosti již dříve skončené daňové exekuce chybí procesní rámec.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).
5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní proto, že soudy nezastavily daňovou exekuci a neprohlásily rozhodnutí za nicotná. Tím jí znemožnily právo domáhat se vůči státu náhrady škody či zadostiučinění. Soudy se zabývaly pouze jejím návrhem na zastavení exekuce a nerozhodly o námitkách nicotnosti. Akty jsou nicotné proto, že stěžovatelka neměla v době jejich doručování a daňového řízení žádnou osobu oprávněnou za ni jednat.
6. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud spojil řízení o této ústavní stížnosti s řízením o její dřívější stížnosti vedeným pod sp. zn. IV. ÚS 2480/25 . Obě věci mají totiž stejný skutkový i právní základ a obě stížnosti obsahují v zásadě shodnou argumentaci.
7. Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na spojení s věcí vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 2480/25
, neboť v uvedené věci vydal Ústavní soud rozhodnutí bezprostředně po podání nyní posuzované ústavní stížnosti (rozdíl činil 7 dnů). Ke spojení věcí, o kterém rozhoduje plénum Ústavního soudu, tedy po vydání rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 2480/25
již nemohlo dojít.
8. Podstatou tohoto případu je, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly o stěžovatelčině návrhu na zastavení již skončené daňové exekuce a na vyslovení nicotnosti pěti různých rozhodnutí.
9. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že její ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
11. Ústavní soud předesílá, že se stěžovatelčiným případem již dříve zabýval a její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2480/25
). Přestože jsou tehdy a nyní napadená rozhodnutí z formálního hlediska odlišná, z obsahového hlediska řeší totožnou otázku: to, zda má stěžovatelka nárok na zastavení již skončené daňové exekuce a vyslovení nicotnosti několika rozhodnutí. Napadená rozhodnutí dochází ke stejným závěrům, jsou obdobně odůvodněná a stěžovatelka proti nim vznáší námitky, které jsou z hlediska obsahu i formy shodné. To, že mají obě věci stejný skutkový i právní základ a obsahují v zásadě shodnou argumentaci, ostatně uvádí i sama stěžovatelka (část VII ústavní stížnosti).
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že k otázce, kterou mu stěžovatelka předložila, se již dříve vyjádřil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2480/25
. Závěry tohoto usnesení jsou plně použitelné i v této věci a Ústavní soud neshledal důvod, proč případ posoudit jinak. Ústavní soud se proto vyjádří k námitkám stěžovatelky jen stručně.
13. Ústavní soud uvádí, že řešení sporné otázky se odvíjí především od výkladu podústavního práva a související judikatury. Tato úloha přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ten do něj může zasáhnout pouze tehdy, pokud je tento výklad protiústavní - například pokud soudy rozhodly přepjatě formalisticky (např. nález sp. zn. III. ÚS 4047/19
, bod 15), nepřiměřeně zužujícím způsobem (např. nález sp. zn. III. ÚS 510/25
, bod 36) nebo se dopustily nepřijatelné libovůle (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1236/23
, body 15 až 16).
14. Nic podobného v této věci nenastalo. Pro Ústavní soud je navíc podstatné, že soudy stěžovatelce srozumitelně a řádně vysvětlily, proč jejím požadavkům na zastavení již skončené exekuce a vyslovení nicotnosti zpochybňovaných rozhodnutí nemohly vyhovět (bod 8 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2480/25
).
15. Obecné soudy nevyhověly stěžovatelce proto, že pro uznání jejích nároků neexistuje právní opora. Tento závěr výstižně formuloval krajský soud, který uvedl, že "[c]íle žalobce, jímž je dle žaloby vyslovení závěru o nicotnosti podkladových rozhodnutí představujících exekuční tituly a vyslovení závěru o nezákonnosti daňové exekuce, nelze dosáhnout v procesním vakuu, když daňová exekuce v posuzované věci byla ukončena její finalizací" (bod 18 rozhodnutí krajského soudu, bod 16 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a obdobně bod 8 usnesení sp. zn. IV. ÚS 2480/25
).
16. Obecné soudy podpořily tento závěr smyslem institutu zastavení exekuce, zněním daňového řádu i judikaturou Nejvyššího správního soudu (bod 16 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 14 a 18 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatelka přitom na nosný závěr a odůvodnění napadených rozhodnutí nijak adekvátně nereagovala. V ústavní stížnosti totiž popisuje vady daňového řízení a znovu tvrdí, že soudy měly jejím návrhům vyhovět. Podobně jako v řízení před obecnými soudy však neuvádí, na jakém konkrétním právním základě tak soudy mohly a měly učinit (body 17 až 18 rozhodnutí krajského soudu).
17. Nejvyšší správní soud navíc uvedl, že stěžovatelka vzala během odvolacího řízení zpět svou námitku, že se finanční úřad nezabýval nicotností podkladových rozhodnutí. Proto podle něj nelze přisvědčit jejímu tvrzení, že se daňové orgány měly zabývat jejich namítanou nicotností (bod 17 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 19 až 20 rozhodnutí krajského soudu). Na závěr o zpětvzetí této námitky přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereagovala a ani náznakem jej nezpochybnila.
18. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelčina ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu