Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele A. P. zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Palác YMCA, Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 VZN 303/2018-146 ze dne 9. 8. 2023, vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 4 KZN 101/2019-160 ze dne 14. 6. 2023 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy sp. zn. KRPA-88974-17/TČ-2019-000090 ze dne 6. 8. 2019, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se řádně zastoupený stěžovatel domáhá zrušení napadených vyrozumění s tvrzením, že postupem v záhlaví uvedených účastníků řízení došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 10, čl. 11, čl. 15 odst. 1, čl. 17 odst. 1 a 2, čl. 21 odst. 4, čl. 23, čl. 26 odst. 1, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na účinné vyšetřování.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel podal dne 26. 3. 2019 prostřednictvím Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") trestní oznámení. První část se týkala možného podezření ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 trestního zákoníku. Meritem bylo tvrzení stěžovatele, že finanční prostředky, které Evropská unie poskytla Ministerstvu vnitra (dále jen "ministerstvo") na vyslání stěžovatele na služební cestu, měly být přiděleny stěžovateli poté, co byly vyplaceny ministerstvu. Dále stěžovatel označoval nedoplatek za služební cestu za krádež. Toto podání bylo následně Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy, Odborem hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") posouzeno tak, neobsahovalo podezření ze spáchání žádného trestného činu, a že nebyl odůvodněn postup podle § 158 odst. 3 trestního řádu k zahájení úkonů v trestním řízení. Z přiložených dokumentů dále plyne, že stěžovatel dne 20. 3. a 21. 3. 2023 podal policejnímu orgánu další podání, ve kterém mimo jiné uváděl, že: "se nikdo nezabýval sabotáží migračních kvót, kdy sabotáž byla dokonána - u Evropského soudu dvoru před mé snahy ČR spor prohrála. Mezinárodní postavení ČR velmi utrpělo. Dodnes nejsou pachatelé potrestáni a ani nebyli vyslechnuti žádní označení podezřelí...".
3. Stěžovatel se dále domáhal přezkumu postupu policejního orgánu, kdy mu napadeným vyrozuměním městského státního zastupitelství bylo sděleno, že o přezkumu napadeného vyrozumění již byl informován přípisem č. j. 4 KZN 101/2019-151 ze dne 20. 4. 2023 a přípisem první náměstkyně městského státního zástupce ze dne 9. 5. 2023. S uložením podání se pak státní zástupce ztotožnil.
4. Stěžovatel se následně domáhal podáním, označeným Vrchním státním zastupitelstvím v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") jako podnět k výkonu dohledu ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Stěžovatelův podnět byl vrchním státním zastupitelstvím shledán jako nedůvodný.
7. Po prostudování závěrů policejního orgánu, obvodního a městského státního zastupitelství dospěl Ústavní soud k názoru, že se orgány činné v trestním řízení nedopustily protiústavního excesu, když svoje závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel de facto dovolává, na ústavněprávní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
8. V části, ve které stěžovatel napadá postup orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k oznámení o možném poškození finančních zájmů Evropské unie, Ústavní soud uvádí, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování vůbec nemohlo být zasaženo, tato stěžovatelova tvrzení se netýkají jeho majetkové sféry či jeho dalších základních práv.
9. Ke zbývající argumentaci Ústavní soud dodává, že stěžovatelova majetku (a potenciálně tak i jeho práva na ochranu vlastnictví, chráněného čl. 11 Listiny) se týkají stěžovatelovy námitky směřující k tomu, že mu měly být vyplaceny finanční prostředky, které Evropská unie poskytla ministerstvu na vyslání na služební cestu. Stěžovatelovo podání bylo odloženo, když policejní orgán dospěl k závěru, že nebylo důvodů postupovat podle § 158 odst. 3 trestního řádu a zahajovat úkony trestního řízení.
10. K tomu lze uvést, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoli trestném činu, nýbrž pouze u těch nejzávažnějších [viz např. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14)]. Zatímco porušení čl. 2, čl. 3, čl. 4 ani čl. 8 Úmluvy nepřipadají vzhledem k povaze oznamovaných trestných činů v případě stěžovatele v úvahu, teoreticky lze uvažovat, že jimi bylo zasaženo stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny. Toto ustanovení nicméně nezakládá právo poškozeného na účinné vyšetřování automaticky, nýbrž toliko v případě, že bylo do jeho práv zasaženo obzvláště závažným způsobem.
11. K právu na účinné vyšetřování majetkové trestné činnosti se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1958/23 ze dne 10. 4. 2024. V něm uvedl, že z práva na ochranu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá u závažných zásahů do majetkových práv kriminální povahy povinnost státu vést účinné trestní vyšetřování, která zahrnuje procesní povinnost tzv. náležité péče, avšak nikoli povinnost ve vztahu k jeho výsledku.
Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádný průběh postupu daného orgánu. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba přitom zohlednit praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování pravidelně čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. Stát proto podle ESLP poruší své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze u vad a pochybení extrémní povahy (srov. rozsudek ze dne 14.
10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyšsku, stížnost č. 70930/01; dále viz rozsudky ze dne 12. 12. 2013 ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku, stížnost č. 39544/05, ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai proti Litvě, stížnost č. 72065/17, a ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk proti Ukrajině, stížnost č. 74663/17). Proto nikoli každé pochybení orgánů činných při vyšetřování je způsobilé založit porušení ústavní ochrany majetku poškozeného. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1958/23 dovodil, že ve vztahu k právu na ochranu vlastnictví musí pochybení dosahovat určité intenzity z kvalitativního hlediska a je rovněž nutné vyvodit mezi pochybením orgánu veřejné moci a neuspokojivým výsledkem trestního vyšetřování pro poškozeného logický vztah.
Bude-li mít poškozený k dispozici další účinné prostředky ochrany s reálnou šancí na úspěch, bude to pravidelně značit, že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedojde.
12. Ústavní soud tedy shrnuje, že v tomto případě neshledal, že by stěžovateli svědčilo právo na účinné vyšetřování, když nešlo o dostatečně závažný zásah do jeho práv. Pokud má stěžovatel za to, že mu zaměstnavatel nevyplatil část prostředků na služební cestu, může své právo na ochranu majetku vymáhat pomocí soukromoprávních prostředků. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení postup (uložení věci ad acta) řádně odůvodnily (srov. napadené usnesení policejního orgánu str. 7-8 či vyrozumění vrchního státního zastupitelství str. 2-3). Státní zástupce vrchního státního zastupitelství uvedl, že v postupu policejního orgánu ani v postupu městského státního zastupitelství neshledal žádné pochybení.
13. Vzhledem na výše uvedené se Ústavní soud nemohl podrobněji zabývat námitkou, týkající se přístupu do spisu vrchního státního zastupitelství sp. zn. 1 VZN 303/2018. Lze však konstatovat, že s touto argumentací se již vypořádal státní zástupce zmíněného státního zastupitelství. V napadeném vyrozumění (str. 4) sdělil, že spis obsahuje toliko stěžovatelova opakující se podání a jejich vyřízení státním zástupcem vrchního státního zastupitelství.
14. Ústavní soud tak ve světle výše uvedené argumentace neshledal v postupu vyšetřujících orgánů, jejich závěrech a odůvodnění žádné pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit protiústavnost trestního řízení a tak konstituovat zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu