Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 29. června 2022 č. j. 101 Co 131/2022-143 a rozsudku Okresního soudu v Berouně, ze dne 21. března 2022 č. j. 25 Nc 2114/2021-76, za účasti Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a S. G. a nezl. T. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 1, čl. 1 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tvrzením, že napadená rozhodnutí jsou rozporná čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel a vedlejší účastnice jsou rodiči nezletilé vedlejší účastnice. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") bylo určeno, že se nezletilá svěřuje do péče matky (výrok I.). Výrokem II. stanovil okresní soud výši výživného, které je povinen stěžovatel hradit měsíčně k rukám vedlejší účastnice (matky nezletilé) a rozhodl o dluhu na výživném. Kromě výživného okresní soud uložil stěžovateli, aby své dceři měsíčně ukládal částku 12 000 Kč na spořicí účet a uložil vedlejší účastnici, aby založil nezletilé spořicí účet, a aby stěžovatele o tomto účtu informovala (výrok III.). Okresní soud dále rozhodl o tom, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat v sudém týdnu kalendářního roku od čtvrtka od 14:00 hodin do následujícího pondělí do 8:00 hodin [výrok IV. a)] a v lichém týdnu kalendářního roku od čtvrtka od 14:00 hodin do pátku 8:00 hodin [výrok IV. b)] s tím, že nezletilou převezme ve školském zařízení, které bude nezletilá navštěvovat, případně v bydlišti matky. Výrokem IV. c) až g) upravil péči o nezletilou v období prázdnin, Velikonoc a Vánoc. Výrokem IV. h) rozhodl okresní soud tak, že úprava v bodech c) až g) má přednost před úpravou v bodech a) - b). Výrokem IV. i) okresní soud uložil vedlejší účastnici, aby nezletilou na styk s otcem řádně připravila. Výrokem V. zamítl okresní soud návrh matky na vyslovení předběžné vykonatelnosti všech výroků rozsudku a výrokem VI. nepřiznal náhradu nákladů žádnému z účastníků řízení. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku IV. mění tak, že se bod IV. b) vypouští (výrok I.). V ostatních výrocích rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došel okresní soud a krajský soud, s důkazy provedenými v soudním řízení. Stěžovatel uvádí, že je přesvědčen o tom, že nezletilé dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj a spokojenou dospělost kvalitní a vyvážený vztah k oběma rodičům, konstatuje, že pociťoval, že soudy nepřistupují k oběma rodičům stejně, nezaujatě. Uvádí, že žádal, aby soud nařídil psychologický posudek matky, když ta se dle jeho názoru chová nevyzpytatelně, emočně je nevyrovnaná až labilní. Pohovor soudu s nezletilou byl podle názoru otce veden manipulativně a nebyl objektivní, a že soudy neakceptovaly přání nezletilé být s oběma rodiči. Uvádí, že byl podrobně dotazován stran toho, jak tráví den s dcerou, a namítá, že se vedlejší účastnice (matky) na toto nikdo nedotazoval. Namítá, že odvolací soud odmítl provést další dokazování, a že neodůvodněně zvýhodnil ve všech ohledech vedlejší účastnici.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné dovolání, ústavní stížnost přípustná je (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně, s odkazem na konkrétní právní normy, i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte (nezletilých) shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá pouze na samotné účastníky, ale i na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)].
9. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 ]. Pokud obecné soudy v dané věci posoudily všechny relevantní skutečnosti a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž nedošlo zejména k porušení ústavně zaručených práv žádného z účastníků, Ústavní soud nemůže do jejich rozhodnutí zasáhnout. K závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat, dospěl Ústavní soud i v této věci.
10. Ústavní soud má za to, že okresní soud své rozhodnutí dostatečně a logicky odůvodnil (viz odst. 23 rozsudku okresního soudu), a že se krajský soud náležitě vypořádal s námitkami stěžovatele. V odvolacím řízení se krajský soud zabýval především otázkou, jaká forma péče je v nejlepším zájmu nezletilé. Krajský soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud nezletilou svěřil do péče matky a otci upravil styk s nezletilou. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26.
5. 2014, přičemž konstatoval, že z přání nezletilé plyne, že si přeje být v péči matky ve větším rozsahu než v péči otce. Krajský soud dále uvedl, že z provedeného dokazování plyne, že stěžovatel ukončil vedlejší účastnici (matce) trvalé bydliště v jeho rodinném domě, což vedlo k tomu, že matka sobě i nezletilé po odstěhování z bydliště otce zvolila jako trvalé bydliště místo, v němž vlastní družstevní podíl a s ním spojené právo užívat družstevní byt, a že její pokus přihlásit zde dceru do základní školy byl logický.
Jako hlavní důvod pro nemožnost realizace střídavé péče krajský soud uvádí necitlivý postoj otce, který zavinil, že ač se nezletilé při pobytu u něj po matce stýská, přesto jí dosud neumožňoval kontakt s matkou, aby stesk nezletilé zmírnil, s tím, že dodal, že silná citová vazba nezletilé k matce byla zjevná i v průběhu odvolacího jednání. Přihlédl i k tomu, že vedlejší účastnice nezletilé umožňuje kontakt (telefonický i osobní) s otcem v době, kdy je v její péči, i k vyjádření přání nezletilé. Ústavní soud konstatuje, že ke shodnému závěru, tedy, že by střídavá výchova v této situaci mohla působit kontraproduktivně, zvlášť v okamžiku, kdy mají rodiče problémy s komunikací, dospěl v projednávané věci i opatrovník (viz bod 4 rozsudku krajského soudu), a že krajský soud v napadeném rozhodnutí předestřel, jak má stěžovatel změnit svůj přístup, aby byla v budoucnu širší úprava styku v daném případě možná.
11. Stěžovatel dále namítá, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek, který by posoudil, který z rodičů má lepší výchovné předpoklady. S touto námitkou se již krajský soud vypořádal (viz odst. 30 napadeného rozsudku krajského soudu), kdy v napadeném rozsudku uvádí, že nevyhověl návrhu otce ohledně zpracování znaleckého posudku, s tím, že v projednávaném případě je to otázka nehodnotitelná, a že vychází z předpokladu, že péče o nezletilé dítě je přirozeným právem rodičů, které může být omezeno pouze z forenzně podstatných důvodů. Rodiče nezletilé přitom hodnotí jako "normální", a z jeho odůvodnění plyne, že důvody pro nařízení vypracování znaleckého posudku v případě stěžovatele a vedlejší účastnice neshledal. Krajský soud tedy odůvodnil, proč považoval vyžádání předmětného znaleckého posudku za důkaz nadbytečný, z čehož plyne, že nejde o tzv. opomenutý důkaz, jak namítá stěžovatel.
12. V posuzované věci Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí uzavírá, že nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadené rozhodnutí porušilo jeho základní práva, či základní práva jeho nezletilé dcery. Krajský soud uvedl, na základě jakých skutečností upřednostnil svěření nezletilé do péče matky (při současné úpravě pravidelného styku nezletilé se stěžovatelem), když odkázal na její konkrétní potřeby, postoj stěžovatele vůči vedlejší účastnici a neumožnění komunikace nezletilé s matkou v době, kdy je v jeho péči. Stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v rámci obecné justice - k tomu však není Ústavní soud povolán. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna, a skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu