Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Davida Zábrže, zastoupeného Mgr. Vítem Hruškou, LL.M., advokátem se sídlem Breitfeldova 709/13, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022 č. j. 33 Cdo 195/2022-367 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021 č. j. 28 Co 168/2021-295, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal nahrazení projevu vůle žalované Mgr. Alexandry Schneider Hrouzkové, Ph.D., s uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem byl převod bytové jednotky za kupní cenu 4 900 000 Kč. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 18 C 311/2020-225 žalobě vyhověl. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud posoudil dohodu o koupi nemovitosti příliš formalisticky, nezkoumal vůli smluvních stran a nesprávně vyložil odst. 12. 4 dohody. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nesplnil povinnost prokázat svou solventnost; uvádí, že v uzavření hypoteční smlouvy mu bránila nedostižnost žalované. Dále odvolací soud podle stěžovatele nepřihlédl k tomu, že žalovaná těžila ze svého nepoctivého jednání a jednala v rozporu s dobrými mravy. Stran odmítnutí dovolání stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud zcela nekoncepčně posoudil otázku prokázání solventnosti jako otázku skutkovou, nikoli právní.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky již ale byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává ústavněprávně udržitelnými. Na ústavní rovině žádné pochybení neshledal. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu. V posuzovaném případě Ústavní soud porušení záruk spravedlivého procesu neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu