Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti S. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022 č. j. 24 Cdo 3239/2022-3323, 24 Cdo 3240/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 29. 12. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako "Ústavní stížnost" směřující proti shora označenému (odmítavému) usnesení Nejvyššího soudu. Důvodem pro odmítnutí podaného dovolání byla skutečnost, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podání dovolání přípustné, přičemž sám stěžovatel nebyl ani v případě podání dovolání řádně zastoupen advokátem.
2. Ústavní soud dříve, než může přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že - stejně jako v desítkách dalších podání téhož stěžovatele - tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) zmocněným k tomu opatrovníkem stěžovatele (viz níže), v ústavní stížnosti chybí jakákoliv argumentace o porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obsah ústavní stížnosti je na samé hranici srozumitelnosti (též vzhledem k tomu, že text je téměř nečitelný).
3. Dále Ústavní soud připomíná, že podle § 20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 255/2019-2770, jehož obsah je Ústavnímu soudu znám z úřední činnosti, se uvádí, že stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života (výrok I.) a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec B.
(výrok II.). Již dříve Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 808/20 ) uvedl, že je obeznámen s tím, že obec B s podáními stěžovatele souhlasí "pokud podaná stížnost nemá žádné vady a nedostatky". Tato podmínka však splněna není, ač na její splnění byl již stěžovatel opakovaně upozorňován. Řízení o ústavní stížnosti však není běžnou záležitostí každodenního života; naopak je to právní prostředek ultimae rationis.
4. Ústavní sodu proto shrnuje, že ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se (s ohledem na výše uvedené) k podání stěžovatele nepřipojil. Na základě těchto skutečností Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. K výše uvedenému lze dodat, že i v případě odhlédnutí od omezení stěžovatelovy svéprávnosti by jeho ústavní stížnost musela být rovněž odmítnuta, a to pro neodstraněné vady dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2023
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj