Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Agropol Group a.s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti opatření Inspekce ministra vnitra ze dne 13.1.2006, č.j. IN-379-4/10-TČ-2005, t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se akciová společnost Agropol Group (dále jen "stěžovatelka") domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR "uložil povinnost doručit stěžovateli usnesení o odložení věci, kterým Ministerstvo vnitra ČR (Inspekce ministra vnitra) rozhodlo o trestním oznámení stěžovatele na kpt. Mgr. Jiřího Mazánka pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1, 2 tr. zákona". Stěžovatelka především namítá, že ačkoli byla v postavení poškozené podle § 43 tr. řádu a požádala o vydání a doručení rozhodnutí o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. řádu, dosud jí toto usnesení doručeno nebylo, a ani žádným jiným způsobem nebyla vyrozuměna o vyřízení její stížnosti proti odložení věci. Napadeným opatřením byla ve svém důsledku vyloučena z postavení poškozené v trestním řízení, čímž jí bylo znemožněno uplatnění korespondujících práv, zejména právo podat stížnost do usnesení o odložení věci dle § 159a odst. 6 tr. řádu. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že v záhlaví označeným opatřením byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že v rámci prověřování jejího trestního oznámení ze dne 15. 8. 2005 na příslušníka Policie ČR kpt. Mgr. Mazánka nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl ze strany jmenovaného v souvislosti s trestním stíháním Ing. J. M. (majitele a předsedy představenstva stěžovatelky) spáchán trestný čin. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Inspekce ministra vnitra vytýkaným postupem při vyřizování trestního oznámení (§ 159a tr. řádu) dopustila pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je stěžovatelkou tvrzeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací vskutku mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 46/96
a
sp. zn. IV. ÚS 582/99
), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 316/99
,
,
,
IV. ÚS 262/03
a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tudíž pojímána restriktivně; pro projednávanou věc je pak v první řadě relevantní závěr učiněný ve věci
sp. zn. II. ÚS 155/05
, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení
sp. zn. III. ÚS 192/2000
) prohlásil, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36... Listiny".
Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, dospěl tedy i zde k závěru, že v posuzované věci postup Inspekce ministra vnitra, jakkoliv kritizovatelný z hlediska podústavního práva, způsobilý založit rozhodné ústavněprávní důsledky není. Ostatně souvisí též s dalšími ustálenými a judikovanými názory, podle nichž z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, že "vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení
sp. zn. II. ÚS 361/96
); žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 436/98
).
Platí tedy, že se stěžovatelce tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý; nic jí však nebrání v tom, aby, pokud jí byla jednáním konkrétních osob způsobena škoda, domáhala se její náhrady podle příslušných občanskoprávních předpisů .
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Stojí za zaznamenání, že byl vysloven i silnější názor (ve věci
sp. zn. II. ÚS 133/03
), na jehož základě byla obdobná ústavní stížnost odmítnuta s poukazem na § 43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, když Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud stížností petit vybočuje z mezí daných ustanovením § 82 odst. 3 písm. b/ zákona o Ústavním soudu (požadavkem uložení procesní povinnosti orgánu činnému v trestním řízení), Ústavní soud není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu oprávněn k takovému rozhodnutí, které po něm stěžovatel žádá.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu