Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2024, č. j. 28 Cdo 1804/2024-127, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 5 Co 20/2024-109, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2024, č. j. 16 C 47/2023-98, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatelky označené jako ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Stěžovatelka též uvedla, že odmítá všechny soudce Ústavního soudu, neboť tu jsou důvody "pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto ‚údajně' právním státě."
2. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu") a shledal, že stěžovatelčino podání trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu).
3. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka se na něj opakovaně obrací s ústavními stížnostmi, aniž by byla zastoupena advokátem. Povinnost právního zastoupení se týká celého řízení, což znamená, že musí být splněna již v době podání návrhu, a k ústavní stížnosti musí být přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k zastupování v konkrétním řízení před Ústavním soudem. Takováto plná moc však k ústavní stížnosti přiložena nebyla, přestože již v minulosti byla stěžovatelka na tento nedostatek opakovaně upozorňována s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí takto vadné ústavní stížnosti.
4. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.
5. K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatelka uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Stěžovatelka by ostatně měla zvážit racionalitu svého postupu. Pokud by totiž Ústavní soud této námitce vyhověl, nemohl by o její ústavní stížnosti vůbec nikdo rozhodovat a poskytnout ochranu jejím tvrzeným právům.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupem přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2024
Jiří Přibáň v. r.
soudce zpravodaj