Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zdeňky Filové, zastoupené JUDr. Jánem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2022 č. j. 11 Co 284/2021-338 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 8. 2021, č. j. 4 C 304/2020-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované FARMĚ ELIÁŠ s. r. o. zaplacení částek 11 066 Kč a 18 970 Kč z titulu nákladů na zdravotní ošetření klisny a z titulu předem zaplacené částky za ustájení. Stěžovatelka ve své žalobě žalované vytýkala, že v době ustájení klisny dcery žalobkyně u žalované došlo ke zranění klisny způsobené nevhodnými podmínkami uvnitř boxu, v němž byla klisna ustájena. Dále stěžovatelka požadovala uložení povinnosti žalované písemně se žalobkyni omluvit za znění dopisu adresovaného žalobkyni právním zástupcem žalované Mgr. Žižkou.
3. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4. 8. 2021 č. j. 4 C 304/2020-111 žalobu stěžovatelky zamítl. Zjistil, že na namítané nevhodné podmínky ve stáji si žalobkyně do zranění klisny nikdy nestěžovala, přestože klisna zde byla ustájena dlouhodobě. Vzal též za prokázané, že klisna měla problematickou povahu, byla lekavá a sama si opakovaně způsobovala drobná poranění. Naopak neměl za prokázané, že by se v boxu vyskytovaly ostré předměty, které by způsobily zranění klisny, ani že by byl box neudržovaný do té míry, že by to bylo lze kvalifikovat jako závažné porušení povinností žalované. Soud neshledal ani důvody pro vrácení zaplacených částek za ustájení. Výpovědní doba činila podle uzavřené smlouvy tři měsíce a smlouva nestanovila zkrácení výpovědní doby z důvodu případného porušení povinností smluvními stranami. Pokud jde o požadovanou omluvu, soud uzavřel, že žalovaná není v této věci pasivně legitimována, neboť předmětný dopis zaslal žalobkyni právní zástupce žalované výslovně svým jménem.
4. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2022 č. j. 11 Co 284/2021-338 rozsudek okresního soudu potvrdil. Shledal, že okresní soud opomněl vyzvat žalobkyni k označení důkazů k prokázání sporných tvrzení, proto tak učinil a o jí označené důkazy dokazování doplnil, z označených důkazů však nezjistil nové skutečnosti. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že původ zranění klisny a způsob jeho vzniku se nepodařilo objasnit a že nebylo prokázáno, že by se klisna zranila o napáječku. Okamžiku zranění nebyl nikdo přítomen, v boxu se nenašly stopy krve. Krajský soud se taktéž ztotožnil s právním posouzením věci, zejména ohledně délky výpovědní doby smlouvy o ustájení a nedostatku pasivní legitimace ve věci omluvy za dopis adresovaný stěžovatelce právním zástupcem žalované.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že napadená rozhodnutí jsou podle ní založena na dezinterpretaci právních norem. Základem stěžovatelčiných námitek je, že vytýká soudům, že na věc neaplikovaly zákon na ochranu zvířat proti týrání. Domnívá se, že pokud tak soudy neučinily, postupovaly v rozporu s principem předvídatelnosti. Trvá na svém stanovisku, že podmínky v ustájení byly nevhodné. Skutková zjištění soudů označuje za svévolná. Je přesvědčena, že dostatečně prokázala, že zranění klisny bylo způsobeno v důsledku nevhodných podmínek ustájení. To dokládá stanoviskem veterinářky, kterou soud vyhodnotil - podle stěžovatelky chybně - jako nedůvěryhodnou. Stěžovatelka dále namítá, že soudy neprovedly všechny jí navržené důkazy.
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario], neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Stěžovatelka ústavní stížnost zakládá především na námitkách ohledně nesprávných skutkových zjištění a nesprávného výkladu právních norem, přestože s totožnými námitkami se již v předchozích řízeních obecné soudy náležitě vypořádaly. Stěžovatelka setrvale předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána, přičemž obecné soudy po náležitém provedení a hodnocení jednotlivých důkazů přesvědčivě odůvodnily, proč nelze mít tvrzení stěžovatelky za prokázaná.
9. Ústavní soud není další "odvolací soud" a nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavně chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Zasahovat do procesu dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny. V těchto případech je třeba především sledovat, zda rozhodování soudů nebylo zatíženo projevem libovůle, neboť je nezbytné, aby soud každý důkaz učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Pokud by obecné soudy této povinnosti nedostály, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, mělo by to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I.
ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159)].
10. S ohledem na charakter námitek v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve své ústavní stížnosti totiž prakticky opakuje argumentaci, s níž se již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly, a to i přesto, že stěžovatelka je přesvědčena, že soudy se jí navrženými důkazy nedostatečně zabývaly. V projednávané věci obecné soudy provedly podrobné dokazování, s tvrzeními stěžovatelky se řádně a pečlivě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily.
Stěžovatelka opakovaně před Ústavním soudem namítá, že podle ní měly soudy dospět k jiným skutkovým závěrům a věc jinak právně posoudit, aniž by však namítala jakýkoliv ústavně relevantní exces. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu