Řádné odůvodnění rozhodnutí jako nutná náležitost spravedlivého procesu (K odůvodnění koluzní vazby)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl po ústním jednání dne
6. března 1997 ve věci ústavní stížnosti Ing. O. F. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 1996, sp. zn. 4 To
370/96, o zamítnutí stížnosti do usnesení Okresního soudu ve
Vsetíně ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. Nt 1107/96, jímž byla
zamítnuta žádost o propuštění z vazby, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 1996, sp.
zn. 4 To 370/96, ze dne 19. prosince 1996, sp. zn. 4 To 480/96,
a ze dne 19. prosince 1996, sp. zn. 4 To 523/96, se
z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
října 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. a doplněným podáními ze dne 18. listopadu 1996 a 10. prosince 1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. září 1996, sp. zn. 4 To 370/96,
o zamítnutí stížnosti do usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze
dne 21. srpna 1996, sp. zn. Nt 1107/96, jímž byla zamítnuta žádost
o propuštění z vazby. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být
dotčen na svých základních právech a svobodách vyplývajících čl. 8 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z vyšetřovacího spisu Krajského úřadu vyšetřování Ostrava,
pracoviště Vsetín ČVS: KVV-97/4V-96, z něhož si prostřednictvím
Okresního soudu Vsetín Ústavní soud vyžádal fotokopie všech
rozhodnutí, návrhů na vzetí a na prodloužení vazby, žádostí
a stížností, jakož i dalších dokladů z přípravného řízení, bylo
zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. května 1996,
sp. zn. Nt 1081/96, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., počínaje dnem 30. května 1996 vzat do vazby, a to z důvodů
uvedených v § 7 písm. b) tr. ř. Do uvedeného rozhodnutí podal
obviněný, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem,
stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. července 1996, sp. zn. 4 To 251/96, zamítnuta. Žádost stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 25. července
1996 byla usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. srpna
1996, sp. zn. Nt 1107/96, zamítnuta. Rovněž byla zamítnuta
i stížnost proti uvedenému rozhodnutí, a to usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. září 1996, sp. zn. 4 To 370/96, do
kterého směřuje ústavní stížnost. Stěžovatel dne 3. října 1996 podal další žádost o propuštění
z vazby, jež byla usnesením Okresního soudu ve Vsetíně dne 31. října 1996, sp. zn. Nt 1136/96, zamítnuta. Stížnost do uvedeného
rozhodnutí Krajský soud v Ostravě dne 19. prosince 1996 svým
usnesením sp. zn. 4 To 480/96 zamítl. Na návrh Krajského státního zastupitelství v Ostravě
- pobočka Olomouc byla stěžovateli usnesením Okresního soudu ve
Vsetíně ze dne 13. listopadu 1996, sp. zn. Nt 1152/96, vazba
prodloužena do 30. března 1997. Krajský soud v Ostravě pak svým
usnesením ze dne 19. prosince 1996, sp. zn. 4 To 523/96, zamítl
stížnost Ing. O. F. do uvedeného rozhodnutí o prodloužení vazby. Ústavní stížnost směřuje stěžovatel výslovně do pravomocného
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září 1996, sp. zn. 4 To 370/96. Tím, že dle jeho názoru v napadeném rozhodnutí nejsou
obsaženy konkrétní skutečnosti, odůvodňující koluzní vazbu, se
cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách,
vyplývajících z čl. 8 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Dále v ústavní stížnosti navrhovatel namítá
protiprávnost svého zajištění dne 29. května 1996, kterou spatřuje
v nesprávném uvedení času v úředním záznamu o zajištění osoby,
vydaném Policií České republiky, Správou Sm.
kraje Ostrava, dne
29. května 1996, čj. PSK-22/HK-2-96 (a to 10.20 hod. místo 18.00
hod). Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Ostravě a od Krajského
státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, vyjádření
k předmětné ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření ze dne 6. února 1997 předseda senátu 4 To
Krajského soudu v Ostravě, uvádí, že v usnesení ze dne 11. září
1996, sp. zn. 4 To 370/96, se Krajský soud v Ostravě ztotožnil
s argumentací Okresního soudu ve Vsetíně, obsaženou v jeho
usnesení ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. Nt 1107/96, jímž byla
zamítnuta žádost Ing. O. F. o propuštění z vazby. Upozorňuje dále
na konstatování krajského soudu, podle kterého z výpovědí
obviněných vyplývá nutnost dalších výslechů, případně konfrontací,
s čímž je spjata možnost působení na dosud nevyslechnuté svědky
nebo spoluobviněné, jakož i v napadeném usnesení obsažené
přesvědčení krajského soudu, že v něm "pochopitelně nemůže jít
o rozbor všech dosud provedených důkazů, jakoby šlo o rozsudek". Ve vyjádření se objasňuje důvod, pro který se v napadeném usnesení
krajský soud nezabýval námitkami ohledně údajné nezákonnosti
zadržení, a to skutečností, že těmito námitkami se zabývalo již
původní usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. května
1996, sp. zn. Nt 1081/96, a na něj navazující usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 3. července 1996, sp. zn. 4 To 251/96. Uvádí se v něm dále, že krajský soud přímo nevyjmenovával
v napadeném usnesení důkazy, které je třeba provést, "vzhledem
k charakteru dokumentace", přičemž se poukazuje na další usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 1996, sp. zn. 4 To
480/96 a 4 To 523/96, v nichž už jsou příkladmo vyjmenovány
důkazy, jejichž provedení odůvodňuje koluzní vazbu stěžovatele. Ve
vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě je
argumentováno i tím, že ústavní stížností napadené usnesení
konstatuje, že konkrétní důvody vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. nadále trvají, přičemž na spisový materiál poukazují původní
rozhodnutí okresního i krajského soudu. Obsáhle je pak podán
výklad konkrétních důvodů, pro které obecné soudy v předmětné věci
považovaly koluzní vazbu za opodstatněnou. Závěrem se ve vyjádření
poukazuje na neopodstatněnost ústavněprávní argumentace, obsažené
v ústavní stížnosti, a to na skutečnost, že v řízení proti
stěžovateli nedošlo k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a na nedostatečné a nekonkrétní zdůvodnění údajného
porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství
v Ostravě, pobočka v Olomouci, se přípisem ze dne 27. února 1997
k ústavní stížnosti Ing. O. F. odmítlo vyjádřit.
vytváří ústavní prostor pro nezbytné zákonné omezení osobní
svobody v souvislost s rozhodováním o vazbě v trestním řízení,
a to z hlediska úpravy vazebních důvodů a vazebních lhůt. Nutno
jej přitom interpretovat s ohledem na ustanovení čl. 8 odst. 1
Listiny jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, tj. restriktivně (viz např. rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ciulla z roku 1989,
v němž bylo vyjádřeno stanovisko, podle něhož Soud nepodceňuje
důležitost boje s trestnou činností, avšak opětovně připomíná, že
výčet povolených zbavení svobody, uvedený v čl. 5 odst. 1 Úmluvy,
je taxativní a vyžaduje restriktivní výklad).
Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve
věci vedené pod
sp. zn. Pl. ÚS 4/94
, obsahem právního institutu
vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní
svobody obviněného, resp. obžalovaného s cílem znemožnit zmaření
nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba představuje
tudíž nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce
neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení
uskutečnění a ukončení tohoto řízení.
Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé
potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je
i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou
podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve
vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících
Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České
republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva
na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím
libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí
odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem,
zakotveným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.
Podle § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba,
jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést
skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se
skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil
při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž
základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktriny
i judikatury, se některá usnesení svým významem a účinky blíží
nebo prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit
i usnesení o vazbě.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje
konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož
i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek
důkazů a pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry
soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování,
pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu
s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl.
1 Ústavy České republiky.
Uvedený obecný požadavek lze plně vztáhnout na ústavní
stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, které trpí
jak nedostatečností a nekonkrétností odůvodnění, tak
i nesrozumitelností. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl
o jeho zrušení.
V důvodech svého zrušujícího rozhodnutí se však Ústavní soud
neztotožnil s argumentací stěžovatele. Pokud tento namítá porušení
ústavních práv v souvislosti se zajištěním, nutno konstatovat, že
toto porušení bylo jím lze namítat cestou ústavní stížnosti
v návaznosti na procesní prostředky, směřujícími proti zajištění
a proti rozhodnutím o vzetí do vazby (viz též nález Ústavního
soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV ÚS 246/96, publikovaný pod č.
23/97 Sb.).
Kasací usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. září
1996, sp. zn. 4 To 370/96, byla procesně vytvořena eventuální
možnost přijetí rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby
s účinky ex tunc. Z tohoto důvodu neobstojí existence dalších,
časově na napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
navazujících, pravomocných rozhodnutí o vazbě. Tato rozhodnutí je
nutno, a to i když jejich zrušení nebylo stěžovatelem požadováno,
z pohledu výsledku nového rozhodování o stížnosti do usnesení
Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. srpna 1996, sp. zn. Nt
1107/96, o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, opětovně
obecnými soudy přezkoumat. Tohoto přezkumu lze však dosáhnout
pouze zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
prosince 1996, sp. zn. 4 To 480/96, a ze dne 19. prosince 1996,
sp. zn. 4 To 523/96. Z uvedeného důvodu Ústavní soud tato
rozhodnutí rovněž zrušil, a to aniž by se byl zabýval ústavností
z pohledu jejich obsahu.
P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně 6. března 1997
Odlišné stanovisko členky senátu JUDr. Evy Zarembové
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je třeba mít zato, že Ústavní soud může zrušit pouze takové rozhodnutí orgánu veřejné moci, které je ústavní stížností napadeno. Jakkoliv proto lze chápat důvody, které senát Ústavního soudu podle jeho většinového názoru vedly také ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 480/96 a 4 To 523/96, ze dne 19. prosince 1996, mělo dojít, podle mého názoru, v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. pouze ke zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 370/96, ze dne 11. září 1996, které jako jediné bylo stěžovatelem výslovně ústavní stížností napadeno.
V Brně 6. března 1997