Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Martinem Krabcem, advokátem se sídlem Bohdalecká 1460/8, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 11 To 197/2022-942, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 5. 2022, č. j. 2 T 15/2018-930, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto tak, že podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se podmíněné odsouzení stěžovatele z rozsudku okresního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 T 15/2018-613, kterým byl uznán vinným zločinem podvodu a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 36 měsíců, ponechává v platnosti a zkušební doba se stěžovateli prodlužuje o dalších 24 měsíců.
Podstatou v záhlaví citovaného rozhodnutí okresního soudu je závěr, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život, když neuhradil škodu trestným činem způsobenou. Během tříleté zkušební doby uhradil skrze exekutora pouze částku 29 000 Kč, což je v nepoměru k výši způsobené škody v částce 535 695 Kč a také k výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele, byť okresní soud přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. V této souvislosti okresní soud rekapituluje, že stěžovatel byl nucen během zkušební doby výkon zaměstnání ukončit kvůli nízkým výdělkům, byť poté začal znovu pracovat (nyní má pracovní smlouvu).
Stěžovatel před okresním soudem rovněž uvedl, že neví přesně, kolik dluží v rámci trestního řízení (to vše řeší účetní), když nadto zdůraznil, že se cítí být nespravedlivě odsouzen, neboť podle něj byl celý případ uměle vytvořen. Byl-li soudem dotazován na svůj bankovní účet na Slovensku, ten si zřídil nikoliv s podvodným úmyslem, ale chtěl řešit platby vůči zákazníkům.
3. Následná stížnost stěžovatele podaná podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuta jako nedůvodná. Ani podle krajského soudu totiž stěžovatel nesplnil podmínku podmíněného odkladu výkonu trestu, neboť se v průběhu zkušební doby nedostatečně pokoušel uhradit jím páchanou trestnou činností způsobenou škodu. Je tak sice pravda, že v průběhu zkušební doby nebyl znovu soudně trestán, ale poškozenému uhradil jen 5 % z celkově způsobené škody, což neodpovídá jeho možnostem a výdělkovým schopnostem.
Pokud stěžovatel v rámci řízení před krajským soudem odkazoval na množství exekucí, které jsou proti němu vedeny, pak tyto podle krajského soudu nelze ve vztahu k jeho povinnosti nahradit způsobenou škodu zcela přeceňovat, neboť vedení exekucí si ostatně způsobil stěžovatel sám. Nicméně i podle krajského soudu okresní soud rozhodl správně, pokud stěžovateli za dané situace nenařídil jemu uložený trest a naopak mu prodloužil zkušební dobu, aby mohl prokázat své polepšení.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud především konstatuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To ovšem také znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
6. Pouze obecným soudům přísluší hodnocení důkazů podle volného uvážení stanoveného trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, byly-li by právní závěry soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení, a to právě s ohledem na provedené důkazy (v napadených rozhodnutích výslovně specifikované) a v mezích zákonného uvážení, a nedopustily se proto protiústavního excesu. Z referenčního hlediska ústavní konformity je podstatné, že v napadených usneseních obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen, že jejich odůvodnění je dostatečně pečlivé, logické a argumentačně podložené a je tedy plně přezkoumatelné a nijak nevybočuje ani z ustálené judikatury zdejšího soudu v této věcné agendě.
8. Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak uvádí Ústavní soud následující.
9. Závěr obecných soudů, podle kterého stěžovatel neprokázal, že se jím způsobenou škodu snažil uhradit s takovým nasazením ("podle svých sil"), jak by bylo lze od něj v dané souvislosti očekávat, shledal Ústavní soud plně podloženým a odpovídajícím provedeným skutkovým zjištěním. Okresní soud totiž správně nepřehlédl, že stěžovatel své odsouzení stále považuje za nespravedlivé, když výslovně před soudem prohlásil, že ani neví, jak vysokou škodu v rámci trestního řízení musí ještě uhradit. Proto lze podle Ústavního soudu odkázat na stěžovatelem blanketně odkazovanou judikaturu Nejvyššího soudu, na základě níž lze uzavřít, že stěžovatel zatím skutečně neučinil dost, aby své povinnosti uložené mu trestním rozhodnutím v rámci řízení o jeho vině a trestu splnil.
10. Stejně tak podle Ústavního soudu obecné soudy správně vyložily, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život (byť nebyl znovu soudně trestán, což sám zdůrazňoval), a to proto, že neprojevil dostatek sebereflexe nad vnímáním jemu uloženého trestu. Pod pojem "vedení řádného života" totiž podle komentářové literatury [srov. k tomu např. Augustinová, P. Rozhodnutí o podmíněném odsouzení (výklad k § 83 tr. zákoníku) In DRAŠTÍK, Antonín, a kol. Trestní zákoník: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer, ISSN: 2336-517X.] standardně spadá nejen okolnost, že odsouzený v průběhu zkušební doby nebyl opětovně soudně trestán nebo např. přestupkově řešen, ale řádným životem se míní i jeho obecný vztah k dodržování právního řádu a k respektování pravidel společnosti. Jak již bylo přitom uvedeno shora, stěžovatel pravidla společnosti uspořádané v demokratický právní stát naplňoval během zkušební doby nedostatečně, a to právě z důvodů, jak byly popsány shora.
11. Proto ani z tohoto pohledu nemohou být ústavní stížností napadená rozhodnutí hodnocena jako svévolná či jinak ústavně excesivní. Ostatně skutečnost, že stěžovatel nedůsledně domýšlí závažnost svého protiprávního jednání, plyne i ze samotné ústavní stížnosti, když v rámci jím uplatněné argumentace ve svém důsledku dospívá závěru, že mu hrozí zbavení osobní svobody jen z důvodu nezaviněné neschopnosti dostát svým finančním závazkům. Tu ovšem stěžovatel přehlíží, že jeho situace je diametrálně jiná, neboť trest odnětí svobody mu hrozí nikoliv pro samotnou existenci dluhů, ale proto, že obecné soudy v jeho jednání spatřovaly naplnění skutkové podstaty příslušného trestného činu.
12. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu