Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr.
I. P., právně zastoupené Mgr. Milanem Partíkem, advokátem AK se sídlem Slezská 949/32, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými výroky rozsudku Městského soudu v Praze došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně článku 11 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 4. února 2008, se žalobci domáhali vydání rozsudku, jímž by byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání id. 1/8 nemovitostí, domu čp. 759 postaveném na pozemku parc. č. 2233, obec Praha, část obce Vinohrady, a pozemku parc. č. 2233, k. ú. Vinohrady, a to každému jednomu z žalobců. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. února 2009 č. j.
41 C 16/2008-44 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2009 č. j. 41 C 16/2008-57 byla žaloba zamítnuta a výrokem pod bodem II. rozsudku byla žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 10.951,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009 č. j. 19 Co 411/2009-80, 19 Co 412/2009 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 o věci samé potvrzen, ve výroku o nákladech řízení byl k odvolání stěžovatelky změněn jen tak, že tyto činí 10.591,-Kč, jinak byl rovněž potvrzen.
Uvedeným rozsudkem byla zároveň uložena žalobcům povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 10.591,- Kč.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98 , sp. zn. II. ÚS 130/98 , sp. zn. I. ÚS 30/02 , sp. zn. IV. ÚS 303/02 , sp. zn. III. ÚS 255/05 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98 , sp. zn. II. ÚS 598/2000 , sp. zn. III. ÚS 727/2000 , sp. zn. III. ÚS 619/2000 , sp. zn. I. ÚS 633/05 ).
V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí městského soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. března 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu