Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Daniely Zemanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2024 č. j. 26 Co 159/2024-76 a usnesení Okresního soudu Brno venkov ze dne 23. 2. 2024 č. j. 55 EXE 1563/2023-56 za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.
2. Okresní soud Brno-venkov ("okresní soud") dne 22. 9. 2023 pověřil příslušného soudního exekutora vedením exekuce proti stěžovatelce, a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 12. 2020 č. j. 67 C 336/2016-170, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021 č. j. 29 Co 319/2021-185, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022 č. j. 23 Cdo 3609/2021-213. Dne 10. 11. 2023 předložil soudní exekutor soudu návrh stěžovatelky na částečné a úplné zastavení exekuce. Okresní soud napadeným usnesením řízení o návrhu stěžovatelky na částečné zastavení exekuce zastavil (výrok I), návrh stěžovatelky, aby byla exekuce zcela zastavena, zamítl (výrok II).
3. Stěžovatelka odvoláním napadla pouze výrok II. Krajský soud v Brně napadeným usnesením výrok II okresního soudu potvrdil ve znění: "Návrh povinné, aby exekuce vedená soudním exekutorem, Mgr. Petrem Porostlým pod sp. zn. 230 Ex 1023/23 byla zastavena, se zamítá."
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvala na své argumentaci, že exekuce má být zastavena z důvodu, že společnost Yellow Dragon Enterprise, LLC, ("jiná společnost") nabídla oprávněné úhradu exekucí vymáhané pohledávky. Stěžovatelka poukázala přitom na § 1936 odst. 1, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a požadovala po oprávněné, aby jí před splněním dluhu postoupila svoji pohledávku, a to včetně všech podkladů. Oprávněná údajně odmítla předat jiné společnosti veškeré podklady pro uplatnění dluhu a odmítla přijmout nabídku splnění dluhu. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 a komentář k občanskému zákoníku. Dodala, že odmítnutí nabídky plnění za daného stavu je šikanózním výkonem práva v exekučním řízení. Obecné soudy se údajně s jejími argumenty nevypořádaly.
5. Stěžovatelka navrhla provedení důkazů spisovým materiálem obecných soudů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zjistil, že stěžovatelka výrok okresního soudu, kterým zastavil řízení o návrhu na částečné zastavení exekuce, nenapadla odvoláním. Jinými slovy nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je proto v části, která směřuje proti výroku I okresního soudu, nepřípustná.
7. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je v části, ve které byla shledána přípustnou, zjevně neopodstatněná.
9. Výhrady stěžovatelky v ústavní stížnosti lze shrnout následovně. Stěžovatelka namítá, že tzv. jiným důvodem pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. měla být nabídka třetí osoby na zaplacení jejího dluhu, kterou byla oprávněná podle § 1936 odst. 1 občanského zákoníku povinna přijmout. Okresní soud provedeným dokazováním zjistil, že třetí osoba skutečně oprávněné nabídku na zaplacení pohledávky učinila. Advokátka oprávněné se třetí osobou komunikovala vyčíslení výše pohledávky a další okolnosti, za kterých by bylo možné nabídku přijmout a pohledávku na třetí osobu postoupit. Následně však třetí osoba požadovala po oprávněné vedle pravomocných rozhodnutí, na základě kterých pohledávka vznikla, i předání originálu dodatku k účastnické smlouvě. Ten však není podkladem (exekučním titulem) pro vymáhání předmětné pohledávky. Třetí osoba reálně podle zjištění soudů dluh stěžovatelky neuhradila, což ostatně netvrdí ani stěžovatelka. Závěr obecných soudů, že za dané situace není důvod pro zastavení exekuce naplněn, je tak podložen provedeným dokazováním i jeho zhodnocením ve smyslu aplikované právní úpravy. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se ze strany vedlejšího účastníka jednalo o šikanózní výkon práva.
10. Na nyní posuzovanou věc nelze vztáhnout ani závěry vyplývající ze stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 , který se týkal nepřiměřeně vysokých úroků z prodlení. V něm Ústavní soud výslovně uvedl, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zatímco v nálezem řešené věci bylo zjevné, že nalézací soud přiznal žalobci nemravný úrok z prodlení (ve výši 1 % denně), takže exekuční titul trpěl od samého počátku zásadními vadami, v nyní posuzované věci, na rozdíl od citovaného nálezu, žádné takové okolnosti, které by mohly byť jen naznačovat, že vedlejší účastnice řízení získává exekuční titul, jehož vymáhání by mohlo vést ke zjevné nespravedlnosti či dokonce rozporu s principy právního státu, nebyly známy.
11. Ústavní soud, který se zaměřil na zkoumání ústavněprávních otázek, vyšel z údajů uvedených v odůvodnění obecných soudů a vyžádání spisového materiálu proto považoval za nadbytečné. Skutkový stav totiž obecné soudy zjistily v předchozím řízení a své závěry dostatečně popsaly v napadených rozhodnutích.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva, a její ústavní stížnost proto odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. února 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu