Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jany Werner, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 33 Cdo 4043/2017-147 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. května 2017 č. j. 57 Co 616/2016-110, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Tomáše Peterky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny, jakož i rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2017 č. j. 57 Co 616/2016-110 změnil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2016 č. j. 28 C 316/2015-66 tak, že žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částek 92 000 Kč a 300 EUR s příslušenstvím zamítl. Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před soudy obou stupňů (43 270 Kč za řízení před okresním soudem a 37 676 Kč za odvolací řízení). Po právní stránce krajský soud uzavřel, že důvodem stěžovatelčina plnění byl její úmysl postupně darovat vedlejšímu účastníkovi řízení peněžní prostředky v uvedené výši. Krajský soud proto na rozdíl od okresního soudu věc neposoudil jako poskytnutí zápůjčky (§ 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "obč. zák."), ani popř. jako bezdůvodné obohacení vedlejšího účastníka řízení (§ 2991 odst. 1 a 2 obč. zák.), nýbrž právě jako darování podle § 2055 odst. 1 obč. zák. Dobrovolnost byla podle krajského soudu zachována, protože stěžovatelka přenechala předmět darování jako odměnu za něco, co nebyla povinna odměňovat (peněžní prostředky poskytla vedlejšímu účastníkovi řízení, který o peníze nežádal, "za čas, který s ní trávil, za pozornost, kterou jí věnoval a která jí byla příjemná," přičemž výše jednotlivých předávaných částek odpovídala její finanční situaci). K tomu doplnil, že s ohledem na výše zjištěný skutkový stav by se dalo uvažovat i o použití § 2055 odst. 2 obč. zák., tedy o plnění ze společenské úsluhy, popř. o použití § 2060 obč. zák., tedy o tzv. odměnné darování, ale ani v těchto případech by vedlejšímu účastníkovi řízení nevznikla povinnost poskytnuté obohacení vydat (viz § 2992 obč. zák.).
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018 č. j. 33 Cdo 4043/2017-147 odmítnuto jako nepřípustné, když její námitky uplatněné v dovolání nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě krajský soud uzavřel, že právo na plnění nemá. Nejvyšší soud konstatoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného - než odvolacím soudem zjištěného - skutkového stavu. Krajský soud rozhodl poté, co zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvy, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému darem peněžní prostředky. Prosazovala-li žalobkyně oproti tomu, že z provedeného dokazování úmysl obdarovat nevyplývá a že po právní stránce měl být skutek posouzen podle § 2390 a násl. obč. zák. jako zápůjčka, případně podle § 2991 a násl. obč. zák. jako bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, přehlédla, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel krajský soud.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje událostem vedoucím ke vzniku sporu a v této souvislosti rekapituluje zejména poskytování jednotlivých peněžních částek, které vedlejšímu účastníkovi řízení posílala bezhotovostně na jeho účet. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by byl v řízení prokázán její úmysl darovat žalovanou částku vedlejšímu účastníkovi řízení. Podrobněji rozvádí okolnosti poskytování jednotlivých částek. Podle stěžovatelky je zřejmé, že nešlo o darování, nýbrž že vedlejší účastník řízení peněžní prostředky po stěžovatelce požadoval jako zápůjčku. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by o výši zápůjčky rozhodovala sama a rovněž nesouhlasí s hodnocením důkazů provedených krajským soudem. Zdůrazňuje, že chtěla-li by vedlejšímu účastníkovi řízení darovat nějakou částku nebo plnit z pouhé společenské úsluhy (§ 2055 odst. 2 obč. zák.), popř. odměnně darovat (§ 2060 obč. zák.), pak by tak činila hotovostně bez jakéhokoliv dokladu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně posouzení skutkového stavu. V této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, z níž dovozuje, že nemohlo jít o darování, nýbrž o zápůjčku, popřípadě o bezdůvodné obohacení na straně vedlejšího účastníka řízení. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, jestliže jimi byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], nebo neprovedl-li je sám [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
8. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné rovněž připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Krajský soud důkazy provedené okresním soudem, které pro posouzení věci považoval za relevantní (účastnický výslech stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení, jakož i výslechy svědkyň Lenky Vítkové a Ivanky Flachsové), zopakoval a z nich učinil odpovídající skutková zjištění, která poměrně podrobně rozvedl (viz str. 5 až 10 rozsudku krajského soudu). Pro závěr o skutkovém stavu věci bylo přitom zásadní posouzení, zda bylo pravdivé tvrzení stěžovatelky, že vedlejšímu účastníkovi řízení peníze půjčila, či naopak tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že šlo o dar.
V této souvislosti se krajský soud vypořádal s věrohodností tvrzení stěžovatelky, i výše zmiňovaných svědkyň, v jejichž výpovědích spatřoval rozpory, které jej nakonec vedly k závěru, že nešlo o zápůjčku, ale dar. Naopak tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že šlo o dar, bylo potvrzeno výslechem svědka Radka Ťažara, který však nemohl být v odvolacím řízení zopakován, neboť tento svědek v průběhu řízení zemřel. Krajský soud nicméně ohledně tohoto svědka přejal zjištění učiněná okresním soudem a odkázal na ně s tím, že věrohodnost tohoto svědka nebyla zpochybněna.
V tomto postupu tedy nelze spatřovat porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
10. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud a v rámci jemu vymezeného prostoru i Nejvyšší soud se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu