Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Klimeše, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2023, č. j. 33 Cdo 2137/2022-168, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2022, č. j. 7 Co 1170/2021-141, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. 6. 2021, č. j. 4 C 20/2020-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí na tomto místě nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se žalobce Václav Krejčí (dále též "vedlejší účastník"), domáhal vůči stěžovateli určení data splatnosti dluhu.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") o odvolání vedlejšího účastníka rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že "způsob vyjadřování žalobce a jeho chování při odvolacím jednání svědčí pro závěr o pravdivosti jeho výpovědi" a výpovědi vedlejšího účastníka uvěřil. Okresní soud také pověřil posouzením otázky aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na určení splatnosti závazku, jakož i otázky okolností, významných pro určení doby splatnosti dluhu.
5. Okresní soud v nyní napadeném rozsudku vycházel ze závěru krajského soudu, kterým je vázán, a vyhověl žalobě vedlejšího účastníka na určení data splatnosti dluhu. Určil, že splatnost závazku podle smlouvy o půjčce částky 650 000 Kč, uzavřené v únoru 2009 v ústní formě, nastane ve lhůtě 30 dní od právní moci rozsudku ve výši 325 000 Kč a ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku ve výši 325 000 Kč. Krajský soud následně rozsudek okresního soudu potvrdil.
6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel sice tvrdil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pro rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu, avšak jeho argumentace obsahově směřovala k tomu, že řízení bylo zatíženo vadami, resp. pouze polemizoval s postupem soudu. Nejvyšší soud připomněl, že "k vadám, uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - je-li jimi řízení skutečně postiženo - přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)."
7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěrem obecných soudů, podle nichž byla mezi účastníky původního řízení uzavřena smlouva o půjčce ve výši 650 000 Kč se splatností ponechanou na vůli dlužníka. Stěžovatel obsáhle rekapituluje skutkové okolnosti věci a zdůrazňuje, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
8. Stěžovatel taktéž brojí proti závěru Nejvyššího soudu, který podle stěžovatele nesprávně posoudil přípustnost jím podaného dovolání. Je toho názoru, že dovolání mělo být přípustné, což odůvodňuje ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř., přičemž se domnívá, že Nejvyšší soud, který se ve svém rozhodnutí opírá o stejné ustanovení, je aplikoval chybně. Stěžovatel má za to, že namítané vady předcházejících řízení jsou takovými vadami řízení, se kterými předmětné ustanovení o. s. ř. spojuje jako následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací soud k nim má přihlédnout. Stěžovatel má za to, že popisované vady jsou natolik významnými excesy, že zasahují do jeho ústavně zaručených práv, napadená rozhodnutí jsou překvapivá a porušují zákaz libovůle, o které se zmiňuje i v dovolání, v němž též odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, s níž je dle jeho názoru rozhodnutí okresního i krajského soudu v rozporu.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
12. V nyní posuzované věci je klíčový (a stěžovatelem sporovaný) závěr obecných soudů, podle něhož došlo k uzavření smlouvy o půjčce se splatností ponechanou na vůli dlužníka mezi stěžovatelem a žalobcem (v původním řízení). Byť stěžovatel tvrdí porušení svých základních práv a poukazuje na řadu údajných procesních a skutkových pochybení obecných soudů, je zjevné, že nesoulad mezi závěry obecných soudů a tvrzeními stěžovatele ve skutečnosti spočívá v jejich odlišném hodnocení skutkového stavu a nedosahuje tak ústavněprávního rozměru. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu totiž znamená "pouze" právo na přístup k soudu a spravedlivé řízení před ním a nemůže být zaměňováno s právem na úspěch v soudním řízení, které samozřejmě neexistuje a logicky ani existovat nemůže.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí i argumentace stěžovatele je totiž zřejmé, že podstata jeho námitek vychází z jeho vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů. Stěžovatel na základě jím interpretovaného skutkového děje tvrdí, že žádná smlouva o půjčce ve výši 650 000 Kč se splatností ponechanou na vůli dlužníka uzavřena nebyla.
14. Ústavní soud v tomto kontextu zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy, došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními přitom - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - v nyní posuzované věci nenastal.
15. K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
16. Spatřuje-li stěžovatel pochybení obecných soudů v porušení poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř., což mělo výustit v překvapivé rozhodnutí, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Jak se totiž podává i ze shora předestřeného stručného popisu případu, obecné soudy se danou věcí zabývaly dvakrát, jelikož původní rozsudek okresního soudu (kterým byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta) zrušil krajský soud usnesením ze dne 26. 2. 2021, č. j. 7 Co 1251/2020-74. Důvodem tohoto zrušení byla právě okolnost, že krajský soud zopakoval dokazování (provedl výslechy žalobce a jeho rodičů) a na tomto základě dospěl k závěru, že výpovědi žalobce uvěřil, přičemž současně vycházel ze zjištění okresního soudu ohledně převodu částky 450 000 Kč dne 25. 2. 2009 žalobcem na účet stěžovatele. Tento závěr krajský soud řádně a pečlivě odůvodnil. Naopak stěžovatel se odmítl k rozhodným skutečnostem vyjádřit a odmítl rovněž svoji účastnickou výpověď. V návaznosti na tyto závěry okresní soud konstatoval, že je nedůvodná námitka promlčení, uplatněná stěžovatelem, jelikož je-li splatnost smlouvy ponechána na vůli dlužníka, nemůže začít běžet ani promlčecí lhůta k vymáhání dluhu.
17. Následnému odvolání stěžovatele, které se obsahově značně překrývá s nyní posuzovanou ústavní stížností, nevyhověl krajský soud, když zejména zdůraznil, že setrval na svých dříve vyslovených závěrech a tyto závěry jsou použitelné i přes absenci poučení podle § 118a o. s. ř. Krajský soud totiž uvedl, že jeho rozhodnutí není založeno na neunesení důkazního břemene stěžovatelem, ale na prokázání rozhodujících skutečností žalobcem (odst. 11 napadeného rozsudku). Tento závěr shledává Ústavní soud plně akceptovatelným.
18. Z ústavněprávního hlediska je totiž podstatné, že je vždy posuzována spravedlnost procesu jako celku; nikoliv jen jeho jednotlivých fází. Namítá-li proto stěžovatel překvapivost závěrů krajského soudu, mohla by tato překvapivost dosáhnout ústavní intenzity jen tehdy, když by odvolací soud rozhodl podle jiného právního předpisu (či ustanovení) než soud nalézací, dospěl by ke zcela odlišným skutkovým závěrům bez doplnění dokazování anebo by svoje skutkové závěry založil na zjevně neúplné důkazní situaci. Nic takového se však v nyní posuzovaném případě nestalo a stěžovateli muselo být již od okamžiku podání odvolání vedlejším účastníkem zřejmé, k jakému výsledku směřuje (resp. přinejmenším směřovat může) a bylo proto především na něm samotném, aby se pokusil obecným soudům předestřít svoji verzi příběhu, podloženou odpovídajícími důkazními návrhy. Jak bylo však již zmíněno výše, stěžovatel dokonce odmítl před krajským soudem vypovídat. Za této situace je tvrzení stěžovatele ohledně procesního pochybení obecných soudů (absence poučení podle § 118a o. s. ř.), údajně způsobujícího překvapivost napadených rozhodnutí, zjevně neopodstatněné.
19. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu, která zjevně pamatuje na případy, kdy obecné soudy pro svá rozhodnutí neměly dostatečný podklad (úplná skutková tvrzení) a účastníkům řízení nedaly odpovídající procesní prostor tyto chybějící skutečnosti vysvětlit anebo doplnit. Situace v nyní posuzované věci však byla zásadně odlišná: obecné soudy po provedeném dokazování a vyhodnocení jeho výsledků "uvěřily" verzi příběhu žalobce a nikoliv stěžovatele. Tato situace je ovšem jiná než případy, které Ústavní soud v minulosti shledal ústavně deficitními. Stěžovatel se totiž ve skutečnosti domáhá přehodnocování výsledků dokazování, provedeného obecnými soudy, což však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. V nyní rozhodované věci přitom zdejší soud neshledal, že by se jednalo o extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, což teprve zakládá výjimečnou možnost zásahu Ústavního soudu.
20. Stejně tak k námitce týkající se údajného opomenutí důkazu Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatel mýlí. Ve skutečnosti totiž tento důkaz (tzn. účastnická výpověď stěžovatele) proveden byl, což ostatně připouští i samotný stěžovatel v ústavní stížnosti, kterému však vadí, že tato výpověď byla hodnocena jako nevěrohodná. Ústavní soud proto ve stručnosti jen připomíná, že o tzv. opomenutý důkaz by se mohlo jednat pouze tehdy, když by jej obecný soud neprovedl vůbec a současně by ani rozumně nevysvětlil, proč tak neučinil (např. pro jeho nevěrohodnost či nadbytečnost). Ani v tomto směru proto Ústavní soud nezjistil žádné pochybení ze strany obecných soudů.
21. Ústavní soud proto shrnuje, že v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal nic, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná východiska ústavního přezkumu iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci. Jejich právní závěry se opíraly o zjištěný skutkový stav a byly racionálně odůvodněny. Proti jejich klíčovému závěru, podle něhož stěžovatel uzavřel v únoru 2009 se žalobcem smlouvu o půjčce ve výši 650 000 Kč se splatností ponechanou na vůli dlužníka, proto Ústavní soud nemá - s ohledem na svoje shora předestřené postavení v systému orgánů ochrany práva - žádné ústavněprávní námitky.
22. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že jakkoliv stěžovatel v souvislosti s odmítnutím dovolání namítá odepření základního práva na soudní ochranu, je zjevné, že objektivní nesoulad mezi závěrem Nejvyššího soudu a tvrzením stěžovatele ve skutečnosti spočívá "toliko" v jejich odlišném hodnocení zákonných kritérií přípustnosti dovolání.
23. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Nutno dodat, že přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
24. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se seznámil s textem dovolání a ověřil, zda Nejvyšší soud při jeho posouzení nepostupoval - jak je namítáno - příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tedy že nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Jak se totiž podává z napadeného usnesení, Nejvyšší soud stěžovateli ústavněprávně přijatelným způsobem (byť velmi stručně) vysvětlil, proč jím podané dovolání nelze považovat za přípustné. Stěžovatel totiž sice tvrdil rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, to však pouze ve vztahu k údajným procesním vadám v řízení před okresním a krajským soudem (způsob hodnocení důkazů), což však samo o sobě ještě není způsobilé založit přípustnost dovolání.
25. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, totiž není absolutní a již svojí povahou připouští omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li u nich vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání správně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
26. Ústavní soud současně podotýká, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda je v dané věci splněno alespoň jedno ze shora předestřených kritérií přípustnosti. Je tedy povinností samotného navrhovatele, aby v dovolání správně uvedl jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno. Proto ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud takovou vadu, která by mohla vést k jeho kasačnímu zásahu.
27. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu