Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Marie Krejčů, zastoupené Pavlem Krejčů, jako soudem ustanoveným opatrovníkem, právně zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem AK Na Sadech 2017/13, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2011 sp. zn. 26 Cdo 3801/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. února 2010 č. j. 15 Co 81/2010-143 a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. srpna 2009 č. j. 3 C 60/2008-106, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka uvádí, že se žalobou podanou proti žalovanému Městu Pelhřimov domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. X o velikosti 1+ 0, nacházejícího se ve čtvrtém patře domu č. p. XX v P. (dále jen "předmětný byt").
V projednávané věci stěžovatelka s odkazem na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. 19 Co 2824/2008 namítala, že její syn Pavel Krejčů ji zastupoval na základě plné moci v době probíhajícího řízení o omezení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům v jednáních se žalovaným, směřujících k ukončení nájmu předmětného bytu a jeho vyklizení a předání pronajímateli. Pronajímatel tím, že umožnil jejímu druhému synovi - Václavovi Krejčů přístup do předmětného bytu a výměnu stávajícího zámku, znemožnil jejímu zmocněnci a opatrovníkovi Pavlovi Krejčů tento byt otevřít, vyklidit a vyklizený předat pronajímateli a ukončit tak do této doby trvající nájem předmětného bytu.
Stěžovatelka předmětný byt užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným od 1. 12. 2003 do 11. 9. 2006, kdy se přestěhovala ke svému synovi Pavlovi. Po výměně zámku předmětného bytu Václavem Krejčů v době od 14. 3. 2007 již stěžovatelka nejen že nemohla předmětný byt užívat, neboť pracovníci žalovaného neposkytli jejímu zmocněnci potřebnou součinnost k řádnému vyklizení a předání bytu, ale nemohla rovněž dosud existující nájemní vztah řádně ukončit. Z těchto důvodů prý stěžovatelka hrubě neporušila povinnosti nájemkyně a nenaplnila skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) o.
z. Pronajímatelem uplatněný nárok na zaplacení nájemného je prý tak v rozporu s dobrými mravy (§ 3 o. z.). Právní závěry obecných soudů jsou podle přesvědčení stěžovatelky v rozporu se závěrem Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedeném v jeho rozsudku ve věci sp. zn. 19 Co 2824/2008.
Závěrem stěžovatelka uvádí, že porušení svých ústavně garantovaných práv spatřuje ve výkladu zákonem stanovených podmínek pro vztah z nájemní smlouvy k bytu podle občanského zákoníku, jímž se soudy vzdálily jejich zákonnému vymezení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď daná stěžovatelce žalovaným je důvodná - byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) o. z., přičemž tato výpověď není v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud přitom konstatoval, že v jiném sporu, vedeném mezi týmiž stranami u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 96/2008, byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2009 č. j. 19 Co 2824/2008-84 zamítnuta žaloba na zaplacení částky 16 851,- Kč s příslušenstvím (za období duben 2007 až únor 2008); proto ani výpověď z nájmu předmětného bytu pro neplacení nájemného za toto období nemohla být důvodná.
Jiná situace je však při posuzování neplacení nájemného za další období (březen až září 2008). Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na zaplacení nájemného za výše uvedené období není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.), neboť bylo věcí stěžovatelky, jako nájemkyně předmětného bytu, aby si do něj zjednala přístup a aby, pokud jak sama prohlásila, nemá o užívání předmětného bytu zájem a nájemné za něj neplatila ani platit nehodlala, předmětný byt vyklidila a vyklizený předala pronajímateli.
Další bezdůvodné prodlužování stávajícího stavu je nelogické a není ani v zájmu stěžovatelky. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 6. 2011 č. j. 26 Cdo 3801/2010 dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti ani tehdy, jestliže došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Zásah Ústavního soudu je možný až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25.
1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není oproti Nejvyššímu soudu povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3308/07 ).
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 o. s. ř. Ani z ústavněprávního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě po Ústavním soudu požaduje jiný výklad - odchylný od obecných soudů - tzv. podústavního práva, což však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní. Takový závěr evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance. Tou však podle svého ústavního vymezení není a být nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).
Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, tedy nemohou být chápána ani jako případ svévolné aplikace normy tzv. podústavního práva ani jako překvapivá, neboť výklad ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) o. z. - a to i s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 o. z. - je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantní a dostatečně popsaný. Ustálená judikatura dovozuje, že i v případě, kdy je výpovědní důvod uvedený v citovaném ustanovení dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 o. z. (tedy se zřetelem na dobré mravy). To však neznamená, že při posuzování neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy ve skutkově poněkud odlišné právní věci týchž účastníků řízení, by měl soud své právní závěry dříve přijaté mechanicky aplikovat jen proto, že k nim dospěl již dříve, v jiném řízení.
Judikatura považuje za neúplné (nesprávné) právní posouzení věci soudem, pokud se soud nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 o. z., a to ať již na straně nájemce (jeho rodinné a sociální poměry, věk, doba bydlení v bytě, změna prostředí), či na straně pronajímatele (například výše škody, která mu vzniká neplacením nájemného). K takovému opomenutí však v projednávané věci nedošlo, neboť k této stránce souzené věci se oba obecné soudy vyjádřily dostatečně jasně a zřetelně.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo. Ve shodě s názorem obecných soudů Ústavní soud poznamenává, že procesní postup stěžovatelky, která se žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu za situace, kdy v něm již delší dobu nebydlí a bydlet i z důvodu nepříznivého zdravotního stavu nehodlá a neplatí za něj nájemné, není logický a není ani v zájmu stěžovatelky na spravedlivé vyřešení celé věci.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu