Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Stárka, zastoupeného JUDr. Janem Rosákem, advokátem, sídlem Všehrdova 487, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. června 2025 č. j. 60 Co 120/2025-281, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Věry Stárkové a Petra Stárka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem ústavní stížnosti je otázka správnosti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů civilního řízení, podle stěžovatele odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu reformatio in peius. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastníci jsou rodiči stěžovatele. Žalobou se po stěžovateli domáhali zaplacení finančních prostředků, které po vzájemné dohodě formou daru zaslali na účet stěžovatele s tím, že měly být užity ke koupi smluvených nemovitostí tak, aby měli rodiče se synem nemovitosti v ideálním spoluvlastnictví.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 2. 2025 č. j. 15 C 36/2022-263, bylo výrokem I zastaveno řízení v rozsahu, kterým se vedlejší účastnice domáhala po stěžovateli zaplacení 2 495 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli zaplacení 4 978 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení 271 551,50 Kč v jednoměsíční pariční lhůtě. Výrokem IV byla vedlejším účastníkům uložena povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Uherském Hradišti náklady řízení v rozsahu 50 % těchto nákladů. Ve vztahu k výroku III okresní soud uzavřel, že náklady řízení stěžovatele činí 543 103 Kč. Okresní soud však aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a přiznal náklady řízení v rozsahu 50 %. Učinil tak vzhledem k prokázaným majetkovým poměrům vedlejších účastníků, kterým bylo rovněž přiznáno osvobození od soudních poplatků, jakož i s přihlédnutím k tomu, že finanční prostředky pocházejí z prodeje nejhodnotnější nemovitosti stěžovatelů, která jim sloužila k bydlení.
4. Napadeným rozhodnutím Krajský soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve výroku III změnil tak, že vedlejší účastníci jsou povinni nahradit rovným dílem náklady řízení stěžovateli ve výši 275 886,90 Kč v pariční lhůtě šesti měsíců (výrok I). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud korigoval právní závěry okresního soudu k aplikaci moderačního ustanovení. Podle § 150 o. s. ř. soud nemusí přiznat úspěšnému účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení, pokud shledá důvody zvláštního zřetele hodné.
Takovými důvody mohou být skutečnosti spočívající v majetkové situaci účastníka nebo v okolnostech věci. Odvolací soud neshledal žádné zvláštního zřetele hodné okolnosti věci. Vedlejší účastníci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení, respektive odvolání daru, v čemž nelze shledat žádné výjimečné okolnosti věci. Bylo na vedlejších účastnících, jak se svým majetkem (a v jakém rozsahu) naloží a zda budou požadovat určité záruky. Ve sporu o odvolání daru nelze shledat výjimečné okolnosti v tom, že vedlejší účastníci dar poskytli a že předmětem daru byl jejich nejhodnotnější majetek.
Ani majetková situace a s tím související osvobození od soudních poplatků nepředstavují relevantní okolnosti. Majetková situace vedlejších účastníků sice není nijak nadstandardní, avšak nejde o osoby bez příjmů či zcela nemajetné. Podmínkou nepřiznání náhrady nákladů řízení může být obecně skutečnost, že nepřiznání náhrady výrazně nezasáhne do majetkové situace protistrany. V tomto případě je ale výše náhrady poměrně vysoká a citelná, a to i v poměrech účastníka s velmi dobrou majetkovou situací.
Odvolací soud měl proto oproti okresnímu soudu za to, že ve věci nejsou předpoklady pro aplikaci § 150 o. s. ř. Dále se však zabýval účelností jednotlivých uplatněných úkonů a shledal, že řada úkonů byla uplatněna neúčelně. Vytkl okresnímu soudu, že zcela nekriticky převzal vyúčtování nákladů stěžovatele, v odůvodnění se jednotlivými položkami (na rozdíl od odvolacího soudu) nezabýval, popřípadě výši nákladů řízení vyčíslil nesprávně.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí odvolacího soudu. Zejména namítá, že ač podal jako jediný odvolání, odvolací soud rozhodl fakticky v jeho neprospěch, což není přípustné. Odvolací soud postupoval svévolně a nepřezkoumatelně, když se zabýval jednotlivými položkami uplatněných nákladů a posuzoval jejich účelnost. Ač stěžovateli fakticky vyhověl a korigoval uplatnění moderačního ustanovení okresním soudem, v závěru položky nákladů stěžovateli "proškrtal" do té míry, že rozhodl fakticky stejně jako soud okresní. Soud navíc nepřípustně prodloužil pariční lhůtu, aniž by k tomu byl dán důvod. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že uplatněné náklady byly neúčelné.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jde přitom o otázku, ke které se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy ze dne 9. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 622/25
, bod 11; nebo ze dne 2. 7. 2025
sp. zn. IV. ÚS 1391/24
, bod 10]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24
, bod 27]. Ústavní soud takové mimořádné okolnosti neshledal.
10. Podle stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl.ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), týkajícího se mimo jiné právě stěžovatelem namítané změny nákladů civilního řízení odvolacím soudem v neprospěch odvolatele, platí, že změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Námitka stěžovatele je tedy prima facie nepřípadná. Uvedeným stanoviskem se plénum, jako sjednocující těleso Ústavního soudu, odchýlilo mimo jiné od stěžovatelem namítaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1238/23
ze dne 10. 4. 2024.
11. Stěžovatel se nyní mylně domnívá, že Ústavní soud bez dalšího přistoupí k opětovnému posuzování účelnosti jednotlivých úkonů. Tato role "superrevizní" instance je Ústavnímu soudu, ve smyslu judikatury výše uvedené, v zásadě zapovězena. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení odvolacího soudu, které by musel korigovat. Ač odvolací soud korigoval závěr okresního soudu ohledně aplikace § 150 o. s. ř., aby pak následně označil některé úkony za neúčelné, v konečném důsledku je výsledkem řízení před odvolacím soudem přiznání (nepatrně) vyšších nákladů stěžovateli.
Pro úplnost lze podotknout, že ani stanovení delší pariční lhůty (tj. šestiměsíční, oproti jednoměsíční lhůtě stanovené okresním soudem), nezpůsobuje zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv, ani zhoršení postavení stěžovatele v rovině práva podústavního. Odvolací soud přihlédl k výši náhrady nákladů řízení, která je (pro každého z vedlejších účastníků) stanovena ve výši přesahující 100 000 Kč a přesahuje jejich několikaměsíční příjem. Proto podle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil delší než zákonnou lhůtu k plnění.
V odůvodnění takového postupu konstatoval, že lhůta šesti měsíců se jeví jako dostatečná k tomu, aby si vedlejší účastníci opatřili zdroje k získání finančních prostředků ve stanovené výši, současně však není natolik dlouhá, aby to výrazně zasáhlo do majetkové situace stěžovatele. Samotné stanovení delší lhůty pro dobrovolné splnění soudem uložené povinnosti proto nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených (ani jiných) důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu