Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., t. č. ve Věznici Brno, zastoupené JUDr. Hugo Hubeným, advokátem, sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2023 č. j. 5 Nt 286/2023-54 a proti rozhodnutí ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno ze dne 4. května 2023 č. j. VS-97711-2/ČJ-2023, za účasti Městského soudu v Brně a Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na osobní svobodu podle článku 8 Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 10 T 205/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. 4 To 449/2005, odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 16 PP 13/2007 byla stěžovatelka z výkonu trestu odnětí svobody uloženého na základě shora uvedeného rozsudku podmíněně propuštěna se zkušební dobou v trvání 5 let.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 16 PP 13/2007 bylo rozhodnuto o tom, že odsouzená zbytek trestu odnětí svobody v trvání 918 dnů z uvedeného trestu odnětí svobody vykoná. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 7 To 413/2011 byla stížnost odsouzené proti uvedenému usnesení obvodního soudu zamítnuta.
5. V důsledku administrativního pochybení nebyla předmětná usnesení o vykonání zbytku trestu odnětí svobody doručena Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") k nařízení výkonu zbytku trestu. Toto pochybení vyšlo najevo až v souvislosti s návrhem stěžovatelky na zahlazení předchozích odsouzení v roce 2022. Městský soud dovodil, že k promlčení tohoto trestu dojde až ke dni 17. 7. 2024, proto rozhodl o nařízení zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu usnesení obvodního soudu ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 16 PP 13/2007, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 27. 10. 2021 sp. zn. 7 To 413/2011.
6. Napadeným rozhodnutím ředitele Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno ze dne 4. 5. 2023 č. j. VS-97711-2/ČJ-2023 byla stěžovatelka podle § 12b odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o VTOS") umístěna do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení.
7. Stěžovatelka podala návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, o němž rozhodl městský soud napadeným usnesením ze dne 16. 8. 2023 č. j. 5 Nt 286/2023-54 tak, že podle § 324a odst. 1, 3 trestního řádu tento návrh zamítl.
8. Stěžovatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí jsou ve svém celém rozsahu nesprávná, nezákonná, nepřezkoumatelná a nedůvodná a porušují její základní právo na osobní svobodu. Zdůrazňuje zejména to, že jediným důvodem pro umístění do věznice s vysokým stupněm zabezpečení bylo to, že stěžovatelka byla dříve ve výkonu trestu. Při svém rozhodování však státní orgány nedostatečně zohlednily skutečnost, kdy k těmto výkonům došlo, jakož ani to, že v říjnu 2022 podala stěžovatelka žádost o zahlazení předmětných odsouzení. Usnesením městského soudu ze dne 14. 6. 2023 č. j. 1 Nt 20/2022-36 bylo ve výroku I. rozhodnuto o zahlazení odsouzení stěžovatelky z rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. 3 T 91/2010 a ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 2 T 9/2010, městského soudu ze dne 20. 5. 2013 sp. zn. 10 T 44/2013 a Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 1. 2015 sp. zn. 3 T 172/2014. Veškerá dřívější odsouzení, o která se opírá původní rozhodnutí o zařazení do oddělení ve věznici s ostrahou, byla tedy zahlazena a na stěžovatelku se hledí jako by odsouzena nebyla. Městský soud však v napadeném rozhodnutí vůbec tuto skutečnost nevzal v potaz, čímž podle stěžovatelky dochází k popření smyslu a účelu zahlazení odsouzení, kterým je ulehčení zařazení do společnosti a odstranění důsledků odsouzení v návaznosti na řádně vedený život. Napadená rozhodnutí jsou tak podle názoru stěžovatelky ve zjevném rozporu se základními principy trestního práva.
9. Stěžovatelka opakovaně soudu uváděla a dokládala, že v několika posledních letech žije řádný život, pracuje, splácí své dluhy v rámci insolvenčního řízení a začlenila se do společnosti. Tím, že je nyní zařazena do věznice s vysokým stupněm ostrahy je jí znemožněno pracovat a hradit své závazky. Zejména je jí výrazně omezena možnost kontaktu se svými blízkými. Stěžovatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí nebyla založena na zjištění materiální pravdy o tom, zda v případě této konkrétní osoby jde o odsouzenou se středním, či nízkým vnějším a vnitřním rizikem, nebo nikoli. Státní orgány podle ní rozhodovaly formalisticky na základě seznamu dřívějších odsouzení a nezohlednily současnou situaci stěžovatelky. Vůbec nebylo vzato v úvahu, kdy došlo k předchozím odsouzením, že již byly zahlazeny, že stěžovatelka dlouhodobě vede řádný život a že se ve výkonu trestu chová příkladně. Kromě posouzení vlastní osobnosti stěžovatelky a jejího dosavadního života je potřeba zohlednit také závažnost trestné činnosti stěžovatelky a časové hledisko. Ani tyto okolnosti však nebyly v napadených rozhodnutích zohledněny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že má vykonat trest, u nějž od právní moci usnesení o tom, že se zbytek trestu vykoná, uplynulo již téměř 12 let.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
12. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, ústavně zaručené základní právo na vyhovění návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení dle § 12a odst. 3 zákona o výkonu trestu neexistuje (srov. např. usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 949/20
, bod 9.), neboť rozhodování o umístění odsouzených do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení již z ústavněprávního hlediska nespadá do oboru ukládání trestu, ale jeho výkonu (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 544/18
či usnesení ze dne 7. 6. 2018
sp. zn. IV. ÚS 2852/17
). Takové rozlišování mezi požadavky ústavněprávních garancí ukládání trestu na jedné straně a jeho výkonu na straně druhé je zcela v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 10. 2013 ve věci del Río Prada proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 83.). To pochopitelně neznamená, že by se sféra výkonu trestu zcela vymykala možnosti přezkumu v řízení o ústavní stížnosti, nicméně zásah Ústavního soudu připadá do úvahy toliko pro případy extrémních excesů při aplikaci příslušné zákonné či podzákonné právní úpravy nesoucí s sebou zjevně arbitrární a citelný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod odsouzeného (usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1280/22
).
13. Podle § 12b odst. 2 zákona o VTOS rozhoduje o umístění do některého oddělení věznice s ostrahou ředitel věznice, ve které je odsouzený umístěn. Ředitel věznice při svém rozhodování přihlédne k doporučení odborné komise. Kritéria, podle kterých jsou stanoveny stupně zabezpečení u odsouzených zařazených do věznice s ostrahou, jsou zakotvena v § 6a vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "řád VTOS"). Podle § 6a odst. 5 řádu VTOS se do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení umístí odsouzený s vysokým vnějším a vnitřním rizikem. Podle odstavce 6 téhož ustanovení je odsouzeným s vysokým vnějším a vnitřním rizikem odsouzený za trestný čin, u kterého nejsou splněny podmínky pro umístění do oddělení s nízkým nebo středním stupněm zabezpečení, pokud u něj nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující umístění do oddělení s nižším stupně zabezpečení.
14. Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, ředitel věznice vydal rozhodnutí o umístění stěžovatelky do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení na základě vyhodnocení vnějších a vnitřních rizik a doporučení odborné komise, přičemž své rozhodnutí stručně odůvodnil, písemně vyhotovil a doručil je stěžovatelce. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno především tím, že v případě stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro umístění do oddělení s nízkým ani středním stupněm zabezpečení, neboť stěžovatelka je ve výkonu trestu odnětí svobody již počtvrté, a nesplňuje tedy podmínky stanovené v ustanovení § 6a odst. 2 a odst. 4 řádu VTOS.
Městský soud shledal rozhodnutí ředitele věznice zákonným a odůvodněným, a své úvahy v tomto ohledu rovněž náležitě vysvětlil. Ústavní soud má za to, že jak rozhodnutí ředitele věznice, tak rozhodnutí městského soudu byla vydána v hranicích zákona a v mezích i prováděcího podzákonného předpisu. Stěžovatelka si proto nemohla nárokovat vyhovění jejímu návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení a Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.
15. Pakliže stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování o umístění do oddělení ve věznici s ostrahou měla být zohledněna skutečnost, že již došlo k zahlazení některých jejích předchozích odsouzení, městský soud se s touto námitkou dostatečně vypořádal, když uvedl, že v případě rozhodování o umístění odsouzené podle stupně zabezpečení, které probíhá na základě zhodnocení míry vnějšího a vnitřního rizika, je mimo jiné nutné zohlednit tzv. penitenciární recidivu (tedy zda je tatáž osoba ve výkonu trestu odnětí svobody nejméně podruhé), nikoli tzv. recidivu trestněprávní, kde se na pachatele zcela uplatní § 106 trestního zákoníku, tedy že se na něj hledí jako by nebyl odsouzen. Ředitel věznice ke skutečnosti, zda se odsouzená již nacházela ve výkonu trestu, přihlédne nehledě na zahlazení tohoto odsouzení. Ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal, že by městský soud vybočil z ústavně konformního rámce aplikované právní úpravy.
16. Napadená rozhodnutí tedy nelze charakterizovat jako exces ve shora nastíněném smyslu. Jak ostatně připomněl již městský soud, napadená rozhodnutí se týkají toliko prvotního umístění stěžovatelky do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, které však nepředurčuje nezvratně míru omezení, kterým bude stěžovatelka vystavena po celou dobu výkonu svého trestu. Dle § 11a odst. 1, odst. 2 řádu výkonu se o změně umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou rozhoduje při změně míry vnějších nebo vnitřních rizik, která musí být vyhodnocena vždy mimo jiné alespoň při hodnocení plnění programu zacházení či při hodnocení dodržování vězeňského režimu. Dle § 38 odst. 1 písm. c) řádu výkonu se hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení ve věznici s ostrahou provádí nejméně jednou za tři měsíce. Stěžovatelka má tedy reálnou možnost dosáhnout umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení hned při prvním periodickém hodnocení úspěšnosti programu zacházení.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu